Písně z dob sefardské diaspory, kdy vznikla legenda o smutném vousatém starci Ahasverovi, věčném židovském poutníkovi. A bude-li vám znít hlas zpěvačky povědomě, vězte, že se jedná o vedlejší projekt Mary Aranda a multiinstrumentalisty Efrena Lópeze, vedoucích jinak katalánskou kapelu L’ham de Foc. Oba už několikrát dali najevo blízký vztah k hudbě sefardských Židů, ale album AMAN AMAN: MÚSICA I CANTS SEFARDIS D’ORIENT I OCCIDENT (Galileo/PJ Music, 2007, 61:51) představuje dosavadní vrchol.
Do Španělska přicházeli Židé už za vlády Šalamouna a jejich tehdejší společenský statut popsal historik Paul Johnson: „Pro latinský svět byli předmostím do arabské kultury a naopak muslimům otevírali dveře ke kultuře latinské. Šířili klasickou vědu a filosofii, vynikali jako řemeslníci, byli matematiky, pracovali na královském dvoře v roli významných finančních poradců.“ Sami sebe Židé prý považovali za intelektuálně nadřazenou obec. Vytvořili si vlastní judeo-španělský dialekt ladino, v němž psali veškerou literaturu a patřili k nejvzdělanějším a nejbohatším obyvatelům země. S končící rekonquistou sílící katolicismus ve Španělsku postupně přecházel v tvrdý antisemitismus, nevyhýbající se ani konvertujícím Židům. Inkvizice je upalovala na hranicích, nesměli nosit vousy, vykonávat žádný úřad, pod hrozbou tvrdých trestů jim bylo znemožněno provozovat lékařství, vlastnit zbraně, drahokamy a jezdit na koni. Konvertitům přikázali odívat se do pytloviny se dvěma žlutými hvězdami. Rabi Jehuda ibn Verga tehdy vyřkl později naplněné metaforické proroctví o třech hrdličkách: „První pár zůstane ve Španělsku a bude oškubán: přijde o všechno jmění, bude zabit nebo upálen. Druhý ztratí majetek, ale zachrání si život útěkem, až nastanou zlé časy. Třetí pár, který uteče jako první, si zachrání život i majetek.“ Zkáza španělského židovstva nastala v roce 1492, kdy královna Isabela Kastilská vydala edit o vyhnání všech Židů odmítajících přestoupit na víru ze země, jakýsi předobraz pozdějšího Hitlerova ,konečného řešení‘. Statisíce sefardských Židů uprchly do Portugalska (čtyři roky nato byli vypuzeni ale i odsud), Středomoří a přes Gibraltarský průliv do severní Afriky. „Tato velká a nadaná obec byla rozptýlena po celé středomořské a muslimské oblasti. K tomu pak přibyla druhá sefardská diaspora z Portugalska do Francie a severozápadní Evropy. Spousta Židů přijala křesťanství a zanechala v něm trvalou stopu,“ píše Johnson.
Mara s Efrenem se za sefardskou hudbou vydali do Řecka, Turecka či Bulharska. Velkou pozornost věnovali především bývalým početným ghettům v tureckém Izmiru (dříve Smyrna), Istanbulu a řecké Soluni (Thessaloniki, kde v roce 1917 při obrovském požáru prakticky zanikla židovská čtvrť se dvěma sty tisíci obyvatel).
Sefardští Židé hudbu, tvořící podstatnou část jejich kulturní identity, nezapisovali do not – „hudba slouží pouze k tomu, aby přiblížila smysl textu a všechno ostatní není nic jiného než klauniáda.“ Až do devatenáctého století, kdy badatelé začali vydávat první zpěvníky, se předávala pouze ústně. Aman Aman tvoří nový výklad středověké sefardské hudby, částečně zrekonstruované na základě osobních výzkumů; některé z písní Efren objevil také na starých šelakových deskách s hlasy tureckých zpěváků Isaaca Algaziho a Jaka Mayeshe.
Aman Aman, natočené ve spolupráci s řeckými a tureckými hudebníky na starobylé nástroje bez jakékoliv přítomnosti elektroniky, poskytuje věrný a širokospektrální obraz hudby sefardských Židů, od slavnostních kompozic, přes svatební, pohřební a lamentující písně ke kramářským popěvkům a každodenním obyčejnostem – skladba Los Guisandas de la Berenjena například popisuje sedm různých způsobů přípravy baklažánu.
Po všech stránkách vynikající a krásné album doplňuje zasvěcený čtyřjazyčný průvodní text.
