Spřízněné americké labely (zastřešené slavným Concordem, u nás distribuuje Classic), jejichž novinky po delší době souhrnně představujeme, mají samozřejmě každý svou základní vydavatelskou linii (v případě Telarku je to jazzový mainstream, často postavený na interpretaci standardů, Heads Up se převážně věnuje smooth jazzu nejrůznější kvality), jak ale uvidíme, vydavatelská dramaturgie občas ukročí vedle – naštěstí pro posluchače obvykle k dobru věci.
Začít můžeme třeba pilnou zpěvačkou Tierney Sutton, která na svém novém albu DESIRE (Telarc, 2009, 57:37) opět invenčně interpretuje kapitoly z takzvaného Great American Songbooku, tedy, řekněme, zlatého fondu původně popových standardů, vnímaných dnes jako jazzové. Díky skutečně kongeniální spolupráci s doprovodným triem, vedeným pianistou Christianem Jacobem, lze hovořit až o dekonstrukci a následném znovusložení klasických písní. Zpěvačka, ovlivněná náboženským hnutím Baha‘i (jež vyznával např. i Dizzy Gillespie), sice své umění obaluje spoustou duchovní omáčky, i bez ní ale přesvědčí o svém mimořádném talentu. Desire patří mezi její nejlepší alba.
Zpěvačka, či spíš písničkářka Keri Noble, která se představuje na bezejmenném albu (Telarc, 2009, 43:06), jako by se na tomto labelu octla omylem – někdo ji sice přirovnává k Norah Jones, což je ale spíš dáno tím, že obě hrají na klavír, daleko přesvědčivější je ovšem její zařazení k následnicím vlny písničkářek ,morissetteovského‘ typu; nelze přeslechnout ani ohlasy Tracy Chapman. Na rozdíl od mnoha svých kolegyň je ovšem Keri Noble poměrně nápaditá jako autorka i interpretka. Její písničky jsou průzračné, mají mile staromódní sound i stavbu, a i když se tady žádné zázraky nedějí, lze si jen těžko představit posluchače, kterému by nebyly příjemné.
Docela vtipné retro-album vydal zpěvák a pianista Tony Desare, jdoucí v sinatrovsko-coleovských šlépějích. Jmenuje se RADIO SHOW (Telarc, 2009, 50:49) a jako rozhlasové vysílání, tedy písničky, proložené mluvenými vstupy moderátora, je i sestaveno. Nejblíž na současné scéně má Desare k Michaelu Bublému – i záběrem repertoáru. Ten sahá, nepočítáme-li občasné autorské pokusy, od meziválečných standardů k rock’n’rollu (Johnny B. Goode, tady jen s piánem, spíš v duchu Jerryho Lee Lewise), Rayi Charlesovi a dokonce Bobu Dylanovi (zbaladičtělá, opět klavírní The Times They Are A-Changin’). Jo, kdyby takováhle rádia hrála v našem éteru…
Velmi příjemný výraz a hlavně napětí v hlase má nový objev telarkovské stáje, zpěvačka Melissa Morgan, na svém debutovém albu UNTIL I MET YOU (Telarc, 2009, 46:43). Zpěvačka si vyloženě libuje v klubovém mainstreamu, na rozdíl od výše zmíněné Tierney Sutton, jež je ,podobného rodu‘, se vlastně ani nepokouší nijak s klasickými písničkami nově nakládat, je si prostě jistá přesvědčivostí ,pouhé‘ interpretace. A skutečně to funguje. Lze sice namítnout, proč rozmnožovat už tak obrovský počet mainstreamových retro-nahrávek, tahle otázka ale ztrácí svou relevanci ve chvíli, kdy si takové album hluboko v noci pustíte, něco dobrého si nalijete a zapálíte a zavřete oči.
Kapelu Spyro Gyra založil saxofonista Jay Beckenstein před pětatřiceti lety a tak patří k nejstarším stále existujícím fusion uskupením světové scény. V centru zájmu určité části publika se udržela především díky svým námluvám s popem – hraje vlastně ideální spotřební hudbu, která je sice podložena výborným muzikantským řemeslem, avšak pomyslného ,leštidla‘ bývá na její sound obvykle použito víc než dost. A platí to i pro zcela čerstvé album DOWN THE WIRE (Heads Up, 2009, 65:21). Paradox je ukryt v tom, že přestože hudba Spyro Gyra je jasně cílena na co nejširší posluchačské zázemí (a to je také schopno ji ,vydýchat‘ kdekoli, třeba v supermarketu), na to, aby si ji člověk opravdu vychutnal, musí mít zcela specifický vkus.
Kytarista Chuck Loeb už patří mezi veterány, a to především sladkého smooth jazzu. Jeho novinka BETWEEN 2 WORLDS (Heads Up, 2009, 65:00) naštěstí toto stigma nenese a přináší sice nikoli stylově či skladatelsky objevný, avšak velmi kvalitní kytarový jazz. Loeb skládá poctu některými skladbami svým kolegům či učitelům, Hiramu Bullockovi (s krásnou melodickou bezpražcovou basou Willa Leeho), Jimu Hallovi, Patu Methenymu a Mikeu Sternovi – z tohoto okruhu lze zhruba vyčíst, jakou hudbu stylově velmi versatilní Loeb na novém albu hraje (a nechává se doprovázet řadou slavných muzikantů, kromě Leeho třeba bubeníkem Davem Wecklem či saxofonistou Erikem Marien thalem).
Hra s ženskými hlasy, skrývající se pod názvem Zap Mama a projektovaná zairskou rodačkou Marií Daulne, je značně oživujícím příspěvkem stáje Heads Up – a také mimořádně vybočuje z její hlavní dramaturgie. Na albu ReCREATION (Heads Up, 2009, 47:12) slyšíme poměrně unikátní mix Afriky, Latiny, jazzu, hip hopu, šlehy dechů se doplňují s beatboxem, DJské zvuky se zvuky pralesa, a do toho ještě – navíc v jakémsi podivném doowopovém retru – přichází s vokálem, bluesovou kytarou a harmoničkou fenomenální G. Love, aby jen vytvořil půdu pro navazující šílenství, postavené na afro-funky rytmice Tonyho Allena a Meshell Ndegeocello. Velmi zábavné album.
To nejlepší ale až na úplný závěr. Že si slavný basista Stanley Clarke do svého nového tria pozval zrovna bubeníka Lennyho Whitea a klavíristku Hiromi Uehara není náhoda: s prvním léta tvořil páteř Coreových Return To Forever, druhá jmenovaná je de facto Coreovou přímou žačkou. Hudba, kterou hrají na krásném albu JAZZ IN THE GARDEN (Heads Up, 2009, 61:13), však není typická ani pro jednoho z nich: akustický jazz sice všichni někdy hráli nebo hrají, typický straight-ahead styl s kořeny v 50. letech si ale dávají v takové míře pro radost poprvé. A jde jim to skutečně nádherně – ve vlastních skladbách, stejně jako v Ellingtonovi, Davisovi či Hendersonovi. O skvostné závěrečné úpravě ,redhoťáckého‘ Under The Bridge nemluvě.