Na český trh se dostala prostřednictvím distribuční společnosti Maximum Underground produkce kultovního švýcarského labelu Voodoo Rhythm Records. Tu založil už na začátku 90. let zkušený bluesman, hudebník a skladatel, říkající si Reverend Beat-Man. Rozhodl se dát prostor svému srdci blízkému stylu tzv. „dirty blues“, tedy drzému, neuhlazenému až neomalenému bluesrocku, někdy s prvky punku, někdy rockabilly, jindy garážového rock’n’rollu nebo třeba folku.
Pravidlo o tom, že kovářova kobyla chodí bosa u Voodoo Rhythm Records neplatí a pan majitel sám sobě vydává nahrávky celkem pravidelně. Byl by také hřích, kdyby tomu tak nebylo. Surový bluesový projev Reverenda Beat-Mana na albu SURREAL FOLK BLUES GOSPEL TRASH VOL. 2 převážně s dominantní vyvazbenou kytarou, ale klidně i odbočka k country-punku (Blue Moon Of Kentucky) působí skutečně monstrózně. Reverend Beat-Man je především skvělý zpěvák s různými polohami projevu, od punkového ataku až po předení starého kocoura.
Kouzlo teprve osmnáctiletého amerického písničkáře Andyho Dalea Pettyho je v naprosté přirozenosti, upřímnosti a dokonalé stylovosti. Ta se odráží nejen na nahrávce ALL GOD’S CHILDREN HAVE SHOES samé, ale i v jeho životním stylu – mezi městy, ve kterých hraje po klubech a hospodách se prý přepravuje ve stylu „hoboes“, tedy naskakováním – samozřejmě „načerno“ – na jedoucí vlaky. Na albu kromě vlastních písní a instrumentálek brousí i k americkým tradicionálům, k Johnnymu Cashovi, Johnu Faheymu i Bobu Dylanovi, který je spolu s Woodym Guthriem jeho hlavním idolem.
Kupodivu italská kapela Movie Star Junkies, která přichází s konceptuálním albem MELVILLE, věnovaným spisovateli Hermanu Melvillovi a jeho Bílé velrybě, zní ze všeho nejvíc „australsky“ s energií i odkazem blues pracují podobně jako Nick Cave kdysi v kapele The Birthday Party, ale volnější písně mohou připomenout i produkci jeho The Bad Seeds. Dalším vlivem, pod kterým podle vlastních slov kapela pracuje, resp. vznikla, jsou někdejší američtí The Gun Club, jedni ze zakladatelů psychobilly, inspirovaní ovšem chicagským blues i country. To všechno je na albu Melville ve svrchovaně natlakované podobě. Velký objev!
Písničkář s prapodivným pseudonymem Possessed By Paul James nosí pravé jméno Konrad Wert, pochází z Floridy, ale do současných třiceti se stačil „probydlet“ půlkou Spojených států od Texasu po Kalifornii. Je tedy logické, že má odkud čerpat inspiraci i písničky, na albu COLD AND BLIND „vyzdrojované“ hlavně ze starého amerického folku. Při Wertově poslechu se zdá, že není nic snazšího, než být takovýmhle písničkářem, i jeho interpretace (kytara, banjo, housle, rytmus dodává tamburína nebo dupání na ozvučenou krabici, tzv. stomp box) je zcela přímočará. Ale tady jde o autenticitu, ne umění.
Další dávka ostrých a nabroušených garážových kousků od losangeles ké čtveřice The Guilty Hearts se jmenuje PEARLS BEFORE SWINE. Přímočarý rock’n’roll, postavený na stěnách dvou zkreslených kytar a punkovém zpěvu má ovšem rytmiku, která jako by vypadla z nahrávek klasiků mississippského blues 90. let, jak se je podařilo zachytit vydavatelstvím Fat Possum Records. Ostatně právě vliv lidí jako R.L. Burnside, T-Model Ford, ale také Joh Spencer Blues Explosion je na tvorbě The Guilty Hearts dost patrný.
Není úplně jasné, odkud prapodivná trojice Stinky Lou And The Goon Mat With Lord Benardo pochází, ale jedno je jisté: jestliže The Guilty Hearts si mississippské drsoně s levnými elektrickými kytarami dobře naposlouchali, tahle parta působí, že jim seděla u nohou, chodila pro panáky, odváděla je z hospod do chatrčí a přitom velmi bedlivě naslouchala každému slovu, každému tónu. Naprosto věrný, energický a přitom zcela důvěryhodný sound zcela opravňuje velkohubý (jistěže s nadsázkoumyšlený) název tohoto skvělého alba: 12 ROOTS’N’BOOGIE BLUES HITS.
V kontextu produkce Voodoo Rhythm Records je kapela Mama Rosìn jednou z největších rarit. Hraje totiž cajun resp. zydeco (tedy, v prvním případě hudbu do Louisiany přistěhovalých Francouzů z Kanady, ve druhém případě černochy převzatou, upravenou a s blues spojenou variantu téhož; v obou případech s dominantním akordeonem), ale přitom pochází z Ženevy. Tradiční nástroje jsou u Mama Rosìn na albu TU AS PERDU TON CHEMIN rozšířeny o elektrickou kytaru, celkový výraz nijak nezaostává hlavně co do nápřahu za klasickými nahrávkami těchto žánrů.
