Třetí sólové kytarové album Miroslava Posejpala Shape of The Moment není, jak plyne už z podtitulu, následovníkem vynikající přelomové desky Stellar Voices a po ní přicházejících dotažených letošních Song Of The Ocean, ale právě naopak k nim představuje cestu. V minulé dekádě se tento průkopník použití efektů na cello začal věnovat více hře na kytaru. Původně dokonce využíval stejné multiefekty a delay s looperem jako u cella.
Shape Of The Moment místy ještě hodně připomíná způsob práce, jaký uplatňoval při hře na cello, a to i zvukově. Patrné je to v Seven Flames Dancing s hybným basovým motivem, i když je místo cella využita kytara. Zvuky dolované z kytary v Save Our Souls připomínají hodně ty, které dostával s pomocí pitch shifteru na multiefektu z cella.
Skladby jsou taky zvukově barevnější a místy i dramatičtější než na následujících dvou albech, jak ukazuje Lament, využívají i zkreslení a zejména pak vysloveně na procesování zvuku stojící kosmicky bublající Apocalypse … Now?, která by udělala radost lecjakému milovníkovi experimentů se zvukem.
Současně se však už objevuje pojetí, jaké převážilo na dalších deskách, tedy větší důraz na strukturu a snaha o uměřenost, aby zvuková kouzla nezakrývala základní ideje skladeb. V náznacích jsou slyšet už v úvodní Luně, ale nejjasněji pak ve Fretless Songu a v Shangri-La s jemným kytarovým motivem, kdy jsou jednotlivé tóny nahallené. I závěrečná Night Prayer připomíná Stellar Voices.
Album, kde se objevuje i na důrazném riffu a zvuku postavený Hard Talk nebo vysloveně zvukomalebné Lo-Fi, je pestřejší co do nálady, zvuku i přístupu, místy má až ráz soundtracku a zasahuje do dalších stylů, jako je psychedelie. Může tak oslovit širší publikum, ovšem nemá onu koherentnost a sevřenost nebo čistotu Songs Of The Ocean. Nemělo by však být opomenuto, protože ukazuje šíři Posejpalova záběru a to, jak zvukomalebná může být jeho tvorba, úplně jako stvořená pro film nebo taneční divadlo.