U nového alba Oskara Petra není nutné řešit kvalitu. Repertoár je solidně napsaný, z velké části léty prověřený. Petrův hlas je intonačně jistý a s léty zraje, výkony doprovodných muzikantů jsou technicky bezchybné. Otázka, která se naopak nabízí, se týká důvodu, proč tato nahrávka vůbec vznikla. Proč zpěvák vybral, na první pohled trochu bez ladu a skladu, něco ze starého repertoáru Marsyas a něco ze svého sólového alba Fabrica Atomica, všechno to znovu nahrál a přidal pár novinek?
Klíčem k pochopení desky je doprovodná skupina Společenská událost, která nabízí písně z různých období zpěvákovy dráhy v „jednotných“ (což však v tomto případě znamená dostatečně pestrých) aranžích. Kapela vznikla z písničkářova koncertního projektu s houslistou Jiřím Vopavou. Najdeme v ní mimo jiné „staré známé“ Jiřího Zelenku (bicí) a Josefa Štěpánka (kytary), dále baskytaristu Václava Vávru a zpěvačku Ivu Marešovou. Ta svou kariéru kdysi začínala v pozapomenuté pop-rockové skupině Deset očí a v roce 2009 natočila po řemeslné stránce skvělé, ale jinak nevýrazné album Na křídlech koní. Její projev se sice nevyrovná Zuzaně Michnové (jenže která z mladších zpěvaček ji strčí do kapsy?), ale Petrovým písním rozhodně neškodí.
Zjednodušeně řečeno nabízí Společenská událost akustičtější verze Petrových písní. Vopavovy housle, případně mandolína, hrají v některých písních skutečně klíčovou roli, kterou v jednotlivých skladbách podtrhují hostující muzikanti (irská flétna v Námořníčkovi, piano v Baladě v G). Jenže nazvat „nového Oskara Petra“ unplugged projektem není přesné. Fabrica Atomica, velmi zajímavě nově zaranžovaná, pracuje s výrazným zvukem elektrické kytary. Marsyasovská Pin-up Girl se rytmicky a náladou, včetně práce s doprovodnými vokály, blíží kvalitnímu poprocku. Myslím při ní na Lucii i sólového Davida Kollera a písně, které pro ně Oskar Petr psal, a v hlavě se mi honí rytmicky podobné fráze: „Chci zas v tobě spát“ a „Jseš snad pin-up girl“.
Přes aranžérskou pestrost a vklad doprovodných muzikantů však nahrávka stojí především na Petrově skladatelském umu a ještě víc na jeho interpretačních schopnostech. Dokonalé frázování, práce s rozezníváním dutin v hlavě, naprosto samozřejmé přechody mezi několika pěveckými rejstříky (vychutnávám si je v krásné vánoční Na cestu se dám), to vše by mohlo mladším zpěvákům sloužit za vzor. Hrátky se slovy a s délkami samohlásek v dadaistické písni Ulpíván jsou pak už jen zajímavým bonusem.
Pokud bych měl albu něco vytknout, bylo by to vedle několika drobností (například fráze „ona mě dál neláká dát“ v Jin jang je přece jen trochu kostrbatá) zařazení Morituri te salutant. Nepovažuji Krylovo dílo za nedotknutelné, nevadí mi jeho rockové zpracování a píseň zní rozhodně lépe z úst Petrových než Žitových, ale do kontextu jinak autorské desky nezapadá. Naopak The Weight Robbieho Robertsona, už kdysi Petrem přebásněná jako Břímě, album otevírá právem. Spolu se Zmrzlinářem (na desce dvojka) tvoří hymnický úvod k více než sedmdesátiminutovému koncertu.
Galén, 2013, 71:14