Ještě že PJ Harvey nerealizovala svoje zaječí úmysly, když vyždímaná po turné ke geniálnímu (to slovo je použito s plným vědomím jeho váhy) albu Hope Six Demolition Project (2016) zvažovala, zda nezměnit profesi. Přišli bychom o další brilantní nahrávku. Sebepochyby, zda ještě dokáže vytvořit silné umělecké dílo, nakonec překonala epickou, knižně vydanou básní Orlam (2022), od které se odpíchla ke koncepci a písním alba I Inside The Old Year Dying. „Ale udělat tuhle desku bylo vážně těžké, pár let práce. Zabralo mi dost času najít nejsilnější formu, ale nakonec vzniklo přesně to, v co jsem doufala,“ oddechla si autorka po dobře vykonané práci.
PJ Harvey se neopakuje. Po bolavých globálních tématech krize koloniálního systému, války, chudoby a utrpení se soustředila na zcela odlišný obsah. Na jednu fiktivní (?) dětskou hrdinku Iru-Abel z farmy u fiktivní vísky Underwhelem (snad Nevzrušivá lhota) v Dorsetu. Jistě, právě v takovém prostředí vyrostla samotná PJ, o autobiografických mementech nepochybujme. A se vší drsností, sugestivitou i poetičností popisuje traumata dospívání, protože dětství rozhodně není idyla. Setkání s násilím, sexuální zmatky dospívání, dusivou výchovu. Dost prostoru ale mají i šťastné vzpomínky. Dětské úkryty v lesích, prosluněná příroda. Psychické tlaky pomáhá hrdince překonat její vlastní svérázná mytologie. Co je proboha ten Orlam? Dívčin průvodce a ochránce v podobě ovčí oční bulvy. Inu, PJ. Nechybí ani milovaná „kristovská“ postava, duch věčně krvácejícího vojáka Wymana-Elvise, broukajícího Love Me Tender: „Karneval… maso se loučí / vyšší esence (?) stoupá z mrtvých / Wyman-Elvis! / volá náš rod a počítá zrnka popela všude, kde krvácel…“ (All Souls). A aby to měl posluchač zábavnější, zpívá PJ v dorsetském dialektu, s chutí používá archaismy a vytváří si řadu neologismů. Přesné znění textů vážně jen hádám. Ale o to je výsledek působivější. Jednotnou koncepci alba podtrhují návraty a prolínání textových i hudebních témat.
PJ se neopakuje ani po hudební stránce. Opět zjemnila, ale jinak než na White Chalk (2007). Využívá folkové postupy, třeba Lwonesome Tonight (Sama dnes v noci, tedy pokud je „lwonesome“ totéž co „lonesome“) je vlastně baladou nad akustickou kytarou. Ale také dle potřeby znervózňující či konejšivé elektronické plochy a ruchy, často podprahové. Název finální kompozice A Noiseless Noise (Bezhlučný hluk), s dramatickými bicími, disonantními kytarovými akordy a zpětnými vazbami v pozadí, je přesný. PJ i jinak zpívá. Vedle typických, hlubších a zdrsněných hlasových barev často vystoupá do křehkého sopránu, evokujícího zranitelnost hrdinky.
U umělkyně, která byla tak originální a „zralá“ už na prvním albu Dry (1992), působí asi trochu divně napsat, že zase vyzrála. Jenže ono to tak je.
S novým repertoárem dorazí PJ Harvey do pražské Lucerny 18. a 19. října. Netřeba být věštcem k vyslovení prognózy, že půjde o famózní návrat.