Pláče Kočka: Malvazinky

2_07_MalvazinkyDebut MALVAZINKY (Magic Tree, 2006, 39:50) pražských Pláče kočka, nenápadného tria, které paradoxně tvoří čtyři lidé, přichází po dlouhých šesti letech jeho trvání. Soudě podle formy, v jaké se tahle kapela (ve které se sešli bývalí členové skupin Rudovous, Otcovy děti, Naholou 25, Zuby nehty nebo Chaprál Crazy-Plesk!) na nahrávce nachází, je to akorát včas.
V duchu svého názvu podle známého smíchovského hřbitova, na kterém společně protagonisté pracovali, je album plné pohřební tématiky, zážitků, o kterých se mnozí neradi byť jenom bavíme, ale stejně všichni víme, že se jim dříve či později nevyhneme. Přesto není ani chvíli programově smutné, natož depresivní. Všudypřítomný je na něm naopak duch smířenosti, pocit, že i tohle patří k realitě, lehká ironie mísená s melancholií. V kombinaci s veselou, až tanečně zdivočelou hudbou (rytmicky tu najdeme tango, valčík i vojenský marš), se jedná o písničky nejen z podstaty přirozené, ale i nesmírně působivé. Když sentiment, tak podpořený životními zkušenostmi. A až nezvyklá pokora v dnešní době plné velkých ramen. Vypravěčský styl textů i témata ,posledních věcí člověka‘ trošku vylučují hospodská pódia, kam by svým šramlovitě odvázaným projevem s dominantním akordeonem jinak tahle parta nejspíš dobře zapadla.
Ale právě to je jedna z věcí, která tuhle desku vyděluje z davu a způsobuje, že stojí za to ji i opakovaně poslouchat. A až teprve pak lze docenit chytře zaranžované party i to, že zdánlivě jednoduché nápěvy v sobě skrývají až překvapivé množství nápadů i trivialitě vzdálené struktury písní se spoustou rytmických změn a filigránsky propracovaných meziher. Pláče kočka je na svém debutu zkrátka pravým opakem některých ambiciózních a progresivitu vzývajících kolegů. Asi nikdy nebude slavná jako oni, ale bez téhle desky by domácí scéna určitě byla o něco šedivější.

Přidat komentář