Bad Elephant Music, 2021, 39:40
K jejich výtečnému albu Shrine (2016) jsem si udělal poznámku: Jako kdyby členem Beatles byl Frank Zappa, líznuté lecjakým folklórem (cikánským?). Kdovíproč tenkrát recenze nevznikla. Živá kultura pršela ze všech stran, život vřel a klokotal normálně, čili velmi správně a zřejmě to cosi překrylo. Mezitím zpěvák a kytarista Chris Ramsing povil se svými druhy tři nová robátka, krom zde recenzovaného kojence již odrostlejší Accident Prone (2018) a Dangerous Devices (2020). U žádného ze sedmi dětí-alb od debutu Consumption Wheel z roku 2011 netřeba DNA testu ohledně pravého otcovství. Unikátní rodové znaménko je na každém patrno. Ta šest let stará poznámka z úvodu sedí i na tohle nejmladší bejby, co od zrodu zdárně vztyčeno, mocně rozkročeno, kolíbá se ztepile a pevně. Ramsing legračně a doufám s nadsázkou pojmenovává žánr jako „leftfield punk jazz“. To bude zřejmě nepravý punk, asi left-field, si myslím, odmítnutí jakéhokoli stylu.
Ocitáme se v rozpřahu od Bacha i Messiaena, přes harlemské pouličníky, Beefhearta, zmíněného beatle Zappu, po drsnou přímost takových Mr. Bungle. Avantgarda jistě, na Digital Vagrancy ve variantnosti ovšem nejblíže těžko uchopitené canterburské scéně. Základ je trio: kytara, basa, bicí. A zpěv. Ne vždy zjevně vůdčí harmonický zdroj, spíš fungující coby další nástroj. Vemlouvá, kolísá i lísá se mezi velejemností a brutalitou třeba v Much to Dream About nebo Poison Candy (už z názvu návodné), láká, a když naláká, zatne tesáky, až krev vytryskne a oběť se ještě zpitomělá rozkoší usmívá. Čistě a přes složité aranže nikterak zahlceně vyplňuje kapelní trio zvuk, navrch všetrubač Toby Nowell (altka, sopránsax, trubka) je tu plnohodnotným rodičem. Netušíte, jak se ten který nástroj na tom kterém místě ocitá, prolíná v postupných vrstvách za či před vokály se švihlým humorem i vztekem, basa třeba jen klouže/bzučí podobna klávesám. Celé natolik přirozeně, že to vplyne jako láska, vztah, plně a uhrančivě.