Mainstreamový jazz v posledních letech slaví návrat na výsluní. Jazzová comba nebo celé scény se objevují i na multižánrových festivalech a zájem posluchačů se odráží také v produkci firmy Cube/Metier. Jejím zatím posledním titulem je lehce nadprůměrné profilové album vibrafonisty Radka Krampla VIBE FANTASY (2006, 60:26), které potvrzuje, že protagonista je citlivý interpret burtonovského ražení, na jehož hudbě je patrná Velebného škola. Před ekvilibristickými vyhrávkami dává přednost promyšlené hře, která sice nebere dech, ale ctí náladu kompozic a ve výsledku je obohacuje, jak dobře ukazují shorterovky Witch Hunt a Foot Prints. Vrcholem je sólo v Davisově Blue In Green, kde Krampl sólo rozvíjel postupně, dlouho zůstával věrný tlumené hře a udržel gradující napětí.
Krampl však není jen citlivý interpret, ale i obstojný skladatel, což ukazuje jeho závěrečný lyrický Pasiáns a zejména svižný Tucet špinavců, který desku obohacuje o až funkové názvuky, byť Kramplova skupina má akustické obsazení. Září v ní mladý kontrabasista Tomáš Liška, který ukazuje, že česká basová škola po Vitoušovi, Mrázovi a Honzákovi zrodila dalšího mimořádného interpreta. Liška skvěle sekunduje Kramplovi, což ukázalo právě Blue In Green, kde Krampla citlivě doprovázel, aby pak převzal sólový part, aniž by napětí opadlo.
Povedla se mu i sóla v Honu na čarodějnice a v další skladbě od Waynea Shortera Yes Or No, v jejíž první části byl však až příliš svázán tradičním pojetím doprovodu.
Více Liška ukázal v Pasiánsu, jehož lyrický úvod podtrhl hrou smyčcem.
Vzhledem k hojnému zastoupení skladeb Waynea Shortera se s těžkou úlohou potýkal saxofonista Martin Vondra, který se nevyhnul srovnání s jejich autorem, na kterého přece jen nemá. Kramplovy skladby Panenka z Vídně i Pasiáns ho ukázaly z lepší stránky. Jako výjimečný hráč se neprezentoval ani bubeník Pavel Razím, odvedl dobrý výkon, ale ničím ho neobohatil. Album však přináší i jeden vyslovený omyl – a tím je elektronika použitá v úvodu Foot Prints a Blue In Green, která straight nápřah komorního alba sráží kamsi k podbízivé, ničím nerušící barové kulise.
Švec by se měl držet svého kopyta a ne se pokoušet imitovat zvukový charakter jazzrocku.
