Nová deska Radůzy je natočena na koncertě. Přesto ji nelze považovat za klasický „živák“. Nepřináší nejznámější hity v koncertní podobě, ale až na lyrické Do mandorly nový materiál. A Ra-důza se při jeho nahrávání rozhodla pro nezvyklý a odvážný krok. Nenatočila ho ve studiu, ale rovnou na koncertech v Malostranské besedě. V době, kdy se točí stále více i ve studiu živě, aby nahrávky nepůsobily sterilně, je to celkem logický krok. Nahrávat nové písně při vystoupení ovšem předpokládá, že je kapela dokonale sehraná a má materiál dokonale zvládnutý, protože zažitý ho mít nemůže. Na koncertech nelze zahrát píseň znovu, protože něco nevyšlo – ať už hudebně nebo technicky, natož aby se mohla využít studiová kouzla a fígle s výměnou jednoho doprovodu za jiný. Ale na výsledku není poznat, jak deska vznikala do chvíle, kdy zazní potlesk.
Podstatnější je, že Ocelový město představuje zlom v její tvorbě, tlustou čáru za minulostí, kdy hrávala většinou sama. I když je album živé, neobjevují se na něm žádné návraty k starším písním. Znějí jen nové, které sice složila sama, ale už je připravovala s kapelou, která se výrazně podílela na bohatších aranžmá. A právě posun ve zvuku je nejvýraznější změnou, kterou lze s malou nadsázkou přirovnat k revoluci, když v roce 1965 do té doby folkový písničkář Bob Dylan vystoupil na folkovém festivalu v Newportu s elektrickou kapelou – a vypískali ho. To se Radůze nestalo, elektrický zvuk a rocková rytmika jsou už dávno běžnou součástí většiny populární hudby, přesto zní deska hodně odlišně. Dryáčnická syrovost pouťových morytátů ustoupila do pozadí, i když se dá najít v písních jako je Vrána k vráně či Lvi ještě sní. Není ale už tak výrazná jako v době Zvonů nebo Dědka s cibulí. Hrany jsou kvůli bohatšímu aranžmá obroušenější než v době, kdy Radůza zpívala na Karlově mostě a skoro pořád slyšíme doprovodnou rytmiku i elektrickou kytaru. Na druhou stranu ovšem širší instrumentář a příspěvek dalších muzikantů umožňuje Radůzu slyšet v do té doby nevídaných polohách. V Jsou se představuje jako bluesmanka s až joplinovskou expresivitou, což je poloha, která jí mimořádně sedí vzhledem k její schopnosti vystihnout podstatné otázky života a jeho útrap. Hříčka Hördöm zase přináší pseudoseverský folkmetal, bez něhož by se však album obešlo. Bohatší obsazení také umožňuje Radůze se soustředit více na svou linku a zpěv než v době, kdy musela sama zvládnout i celý hudební doprovod. Může též využít i nástrojů, které dříve nevyužívala, jako jsou dudy, píšťaly, lesní roh či foukací harmonika.
Rukopis Radůzy se však přece zas tak nezměnil a má dvě základní polohy. I Ocelový město přináší rychlé a sko-ro až řvavé písně s jednoduchým repetitivním doprovodem ať už piana (Vrána k vráně) nebo harmoniky (Lvi ještě spí a Bože, Ty víš) či odsekávané akustické kytary (Smrky). Na desce se též objevují lyrické skladby jako Lodivod nebo Střípky vitráží s minimalistickou figurou piana. Vyniká mezi nimi úvodní Až se hory převalí, v nichž podtrhává tesknou atmosféru kombinace lesního rohu a piana, a titulní freska Ocelový město s táhlým zvukem akordeonu. Obě představují posun v textech od osobního k obecnému, milostná Až se hory převalí řeší otázku času až geologického (Miluj mě, miluj mě víc než tu svoji / nebo mě nechej tam v lese jak chvojí // Nechej mě na zemi v listí a jílu / než přejde karbon, perm,devon i silur // Až se hory převalí změním se v uhlí / …. Až mě pak horníci vyrvou z tý země / vyber mě z haldy zas do ruky vem mě).
Ocelový město je až sandburgovským obrazem metropole s osobním milostným vyznáním (sípe město ocelový / přidušenou fistulí / zas vlci ovce loví / a jakoby stu lip vítr otrhával v nářku / mladý listoví / běž tou nocí / tím městem a snář kup / snad ti odpoví).
Ten největší posun proto představují aranžmá, ovšem jejich role je dvojznačná. Bez rytmiky a elektrické kytary by těžko mohla Radůza ukázat, jak zvládá elektrické blues a ještě si v něm vystřihnout scatovou pasáž a sólo na foukací harmoniku. Místy ale bohatší doprovod vadí, protože se v něm ztrácejí drobné nuance. Už v hořké O polednách postavené na vyťukávaném rytmu, je doprovod až příliš výrazný a při gradaci nástroje zastiňují hlas zpívající klíčové vyznání: „Strach přichází v podvečer / do srdce v těle člověka / něžně mu lůžko povleče / slabosti myslí dočeká ale já s ním se pobiju / co mě nezabí, to přežiju už se tě strachu nelekám / sama si lůžko povlékám.“
Ještě zřetelněji se ale hudba a text míjí v rytmické a expresivní Jsem vlk, jež přechází v obyčejný hard rock s celkem banálním boosterovaným sólem. Právě sóla kytaristy Josefa Štěpánka jsou asi největší slabinou, jsou vypočitatelná, objevují se na očekávaných místech, a ani jejich vývoj není nijak překvapivý. Lepší je, když táhlými tóny jen podmalovává sound jako ve Střípcích vitráží. To ale nic nemění na kvalitách desky, i když síly osobní zpovědi na předchozím albu Miluji vás nedosahuje. Posvícení však nemůže být každý den.
Radůza Records / Indies MG, 2012, 73:53