Živé album VŠE JE JEDNÍM (Indies MG, 2007, 68:58) představuje v kariéře Radůzy logický krok, u kterého může překvapit jen jediné – že nevyšlo dříve. Radůza je bez ohledu na úspěchy nahrávek především koncertní umělkyní a řadová alba přes veškeré své kvality nedokázala vždy plně zachytit ani sílu jejího podání, což platí zejména u syrových pouličních odrhovaček, které vyžadují křik, ani integrálnost její tvorby, která působí v živém podání mnohem uceleněji.
Posečkat se vyplatilo, kolekce písní je velmi vyrovnaná právě proto, že Radůza nespěchala a vybírala z tak širokého repertoáru, že se na desku nedostaly kusy jen do počtu. Písně také nejsou z jednoho ranku, vedle drsných ukřičených odrhovaček se objevují i lyrické skladby a kousky až šansonového ražení.
K pestrosti přispívá, že Radůza střídá v doprovodu harmoniku s pianem a kytarou, i když písně s akordeonem převažují možná až příliš. Naštěstí zvolený nástroj neimplikuje automaticky určitou polohu a náladu. Za doprovodu španělky odzpívala jak lyrickou momentku Zahrály housličky, tak hospodskou odrhovačku Čutora. Akordeon nezní jen v drsných pouličních popěvcích, jako je Dědek s cibulí, ale taky podtrhává tesknou náladu Ať není mi líto a zdůrazňuje smutek zpovědi Jako vrabec na římse. Nejvýraznějším vybočením jsou písně s klavírem, které ukazují, že Radůza sice vychází z tradice ulice, ale zejména dramatické Celé noci čekám s ostinátní figurou ukazuje, že ulice ji nesvazuje a dokáže její hranice překročit.
Živé podání také pomohlo integrovat do zavedeného repertoáru písně zpívané částečně v cizích jazycích, kvůli nimž působilo poslední řadové album V hoře trochu roztříštěně. Naživo dostalo šansonem ovlivněné A Therése grády a zapadlo mezi písně Bylo nebylo či Dědek s cibulí. Totéž platí o Plachtě nebo odrhovačce Cesta na sever či o romském čardáši Dža khere. Na koncertě nepůsobily jako vědomé podbízení se cizímu publiku, ale odraz míšení kultur, ke kterému dochází na ulici přesně v duchu názvu alba. Radůza je natolik přesvědčivá, že se obešla i bez dalších muzikantů, kteří ji občas doprovázejí na studiových nahrávkách. Ukázalo se, že nejsou nezbytní, že písně oholené až na kost jsou dokonce působivější, protože je rovnou vidět jádro a není se k němu nutno dostávat přes slupky, jež mají syrovost zahalit, aby byla přijatelnější pro masy.
Vše je jedním zachycuje Radůzu v plné síle. Není zbytečnou nahrávkou, i když jen shrnuje, co nabídly studiové desky, přináší písně v syrovější a opravdovější podobě. Krok vpřed však nepředstavuje, je jen ucelenou bilancí. Podezření, že by snad mělo jít o snahu v duchu doby vytěžit z úspěchu maximum, je však liché. Vždyť na koncertu není ani jeden ze dvou hitů, které Radůzu přiblížily masám, tedy Jedem a Nebe – peklo – ráj.
