Není to tak dávno, kdy byl soubor Skrytý půvab byrokracie považován za jedno z čerstvých jmen domácí alternativně hudební scény. Oficiální druhé album PŘEDVOJ ARMÁDY MONSTER (Guerilla, 2006, 63:12) je ovšem zastihuje ve špičkové formě, ve které za sebou nechávají bez přehánění většinu známějších, etablovanějších a respektovanějších jmen, která ale často žijí jen ze své minulosti. Rozdíl, kterým se aktuální album liší od debutu Nic se nestalo, je jasně slyšitelný už napoprvé. Nahrávka je ve všech směrech dotažená, produkčně do detailů propracovaná, s jasně zřejmým hudebním názorem, navíc prostá snahy se komukoliv podbízet – nemyslím tím ani tak oficiální komerčně orientovanou hudební scénu, plnou nevědomých kompromisů a mimoděčné autocenzury, jako spíš hudební underground, v mnohém ustrnulejší a konzervativnější, než se na první pohled může zdát. Dá se říci, že kapela dospěla? Po poslechu tohoto alba o tom rozhodně nemusíte pochybovat.
Jistě se na tom určitou měrou podílí i současné personální obsazení souboru, ve kterém oproti debutu přibyla kytara a o industriální perkuse obohacené bicí. Celé to působí tak, jakoby se kapela konečně našla, dosáhla něčeho, o co již delší dobu usilovala. Otevřený přístup k experimentům ve všech formách se nejenže vyplatil a vyplácí, ale otevírá zároveň i nové, svobodnější výhledy a možnosti. SPB jsou mnohem jistější muzikantsky, také by se tu už nejspíš technicky úplně obešli bez samplovaných smyček, v počátku působení natolik nezbytných. Jenomže proč by to dělali, když si je osedlali k tomu, že výsledek nenásilně a přitom chytře obohacují a zpestřují? Na druhou stranu se tu až nezvykle často kapela oprošťuje od na debutu časté programově se tvářící nestravitelnosti (přiznejme – nejen pro nezasvěceného posluchače) a přibližuje ke klasické písničkové formě. A nemyslím tím jen vtipnou hudební parafrázi Hendrixovy Hey Joe či jak z filmu vypadlý melodický saxofonový motiv v Koloběhu života. Třeba industriálně laděná a zvukově zběsilá Úzkost pak o to lépe vyzní. Slušný kus cesty skupina urazila i ve výpovědní schopnosti. Ubylo vlastních textů na úkor zhudebňované poezie a kombinovaných literárních fragmentů. Ústředním tématem stále zůstává boj se systémem a zhoubnost technokracie, ale při hlubším soustředění se objevují další znepokojivé roviny. Černý humor a surová ironie jsou pak milým bonusem za odměnu.
Deska má špičkový zvuk, navíc nezkažený ani často umravňujícím mixem, syrový a zdravě agresivní. Vyrovnanost materiálu pak dokazuje skutečnost, že skladby jsou řazeny za sebou abecedně, jasném to signálu, že pořadí na jejich vyznění nemá žádný vliv. Dokud budou vycházet podobná alba, netřeba mít o domácí hudební avantgardu strach.
