Pražská skupina Tajné slunce chodí po světě s dobrou náladou, ale když na to přijde, umí být pěkně drsná. A to nejen v muzice, která připomíná Traband po infuzi hanspaulského bluesrocku, ale i v textech, jež jsou o to syrovější, oč věrněji zobrazují okolní realitu. Jejich nové album DVOJKA (vl. nákl., 2007, 50:14) je typicky pražským dítětem, a jako takové svou matku jaksepatří miluje i nenávidí.
Kapela vedená kytaristou a zpěvákem Filipem Pýchou zatím natáčí a publikuje na vlastní pěst, ale díky četným koncertům je její produkce stále známější. Trochu také pomohlo sblížení s výše zmíněným Trabandem, který z Tajného slunce před pár lety udělal zvláštního hosta své show. Není divu – s Jardou Svobodou tuhle partu spojuje jak podobná řeč, tak záliba v kombinování rocku se slovanským folklórem.
Použití netradičních lidových nástrojů (niněra, galicijské dudy) dobře kontrastuje s bigbítovým základem, jemuž dominuje rázná bubenice a Pýchův vražedný ,beglajt‘. Při zpěvu se tento originální písničkář dostává do zvláštního transu, což je zřejmě nutné, když má stihnout tolik slovních zákrut a myšlenkových zkratů. „Všech elektronů sen: graf kvantovejch frekvencí zářivejch hvězd se právě plní. A já musim z tramvaje ven. To člověk prostě nemůže snést. Vida! Na ostrůvku tramvaje jsem neztroskotal sám. Vystoupil tam se mnou bludnej Holanďan, tak se ho ptám: ,Taky ze splašenýho dění vnímáš ani ne půlku? Jen ty obrazy, co se mění – ten film, co běží bez titulků v původním znění?‘“ Ostré blues Asfaltovej Rubikon vzniklo na základě rozhořčení, že ať se snažíme, jak chceme, okolnosti si nás nakonec vymodelují do úplně jiné postavičky. „Tenkrát čerstvě zavedli ten zákon, že když je v dosahu padesáti metrů od tebe přechod, tak musíš jít po přechodu, jinak nesmíš do silnice,“ vypráví Pýcha. „A já tehdy vystoupil z noční tramvaje a zůstal jsem viset na ostrůvku, kde deset metrů nad i pod ním byl přechod, ale ze samotnýho ostrůvku ne. Takže jsem tam zůstal stát a hlavou mi jela úvaha, že se člověk může stokrát snažit žít poctivě, ale svět tě stejně proti tvý vůli natlačí do toho, že musíš porušit pravidla.“
V hudbě Tajného slunce je slyšet všechno možné, od Sibiře přes Balkán až po hiphop. K vyprávění svých příběhů Pýcha přistupuje jako pragmatický realista, neboli: „Není proč si vymejšlet složitý zaříkadla, z toho vzejde jenom druhořadej šmejd.“ To, co dělá, myslí vážně, ne jako Horáček, Nohavica nebo Radůza, ale jako Dylan, Cohen, Lou Reed. Jde až na dřeň, dívá se, nemlčí a umí trefit do černého „A pankáč řve: No future! na kraji náměstí na lidi jak na lesy. Je úplně mimo, že to člověka až děsí. V kapse erotickým letákem založený Dostojevskýho Běsi, ale každej na to kašle a českou vlajku vyvěsí a kamennej Hus jak puk na puk na velkoplošnou obrazovku čumí a lidi kvitujou, jak to ten Jára umí, naproti radnici v podchodu se válej použitý gumy a bory šumí…“
