Duo švýcarského saxofonisty s britským bubeníkem vystoupilo na Alternativě 2012, kde zaujalo svou totální improvizací a využitím netradičních hráčských technik. Leimgruber se nejrůznějším způsobem upiskoval, zatímco Turner ze svých preparovaných bicích doloval nejrůznější rachoty a skřípoty. Zejména Turner zaujal svým stylem hry a byl nejzajímavějším experimentujícím bubeníkem vystupujícím v Praze od roku 2006, kdy se na scéně Archy objevilo trio Pateras Baxter Brown. (Mimochodem Pateras o něco méně expresivně bubnoval i na letošní Alternativě v Thymolphthaleinu, který byl jedním z vrcholů festivalu.)
Album nabízí čistý improvising. Náladou se duo pohybuje mezi ohlasy abstraktního ambientu a divokého free, i když nikdy nedospěje k bouřlivosti nahrávek Johna Coltranea s Rashiedem Alim z desky Intetstellar Space. Nemá ani jeho drive, protože struktury jsou rozbité, není tu patrný jasný tah, právě naopak, duo nesází až na pár výjimek na divokou energii, opatrně zkoumá zvuky a naznačuje, co z nich lze vytvořit, i když Turner občas zabouří nebo nabídne ohlas rytmu. Hra obou je však pestrá a má značnou dynamiku, i když převažují tišší řidší pasáže, ve kterých každý úder, každý rachot, každý tón, skřípnutí nebo upísknutí může vyznít. Album působí trochu monotónně, i když oba mění styl hry a náladu. At The Church Path stojí na kombinaci smyčcem hraných činelů a plochy různě pištícího saxofonu, přičemž podobnou charakteristiku má i jemnější Art Jungle, zatímco The Walking Bar kombinuje zpočátku ptačí zvuky saxofonu s bopovými vpády bubnů, až Leimgruber ze svého tenora začne vyluzovat hluboké tóny pramelodie. Rozsáhlé skladby Pancake, The Blue Bridges a zej-ména Midlle Walk ovšem takovéto zaostření nemají, postupy se v nich střídají, aniž by vytvořily jasnou osu. V tu chvíli radikální album trpí problémem většiny záznamů improvizací, které obvykle zaostávají za dojmem z koncertu. Posluchač už není přítomen vzniku hudby, nejenže nevidí, jak muzikanti hrají, jak vytvářejí nejrůznější zvuky, což je zajímavé především u Turnera, ale hlavně nemůže vnímat jejich komunikaci a sledovat, jak na sebe reagují. Také se ukazuje, že ne každý moment improvizace je hvězdný, což bylo patrné i na koncertu. Kdyby album netrvalo hodinu, bylo by nesporně silnější. Takto je až příliš patrné, že spektrum hry dua je přece jen limitované. I tak ale nabízí Pancake Tour mimořádně zajímavé okamžiky.
Relative Pitch, 2012, 59:20