Zrní si získali do jisté míry kultovní status, k čemuž přispěla i skutečnost, že jim album Hrdina počítačový hry jde do světa vydala na svém albu Radůza. Parta kladenských spolužáků nikoho nekopíruje, nepokouší se držet nějakého stylu, neveze se na módních vlnách a snaží si sama se prošlapávat cestu k sebevyjádření, čímž trochu připomíná Hm… A tak Zrní klidně spojuje tanečně syrovou elektroniku s folkrockem, který je jim nejbližší. Trochu nadužívaný, tudíž vágní a zprofanovaný přívlastek „alternativní“ opět dostává svůj původní smysl. Skupina představuje skutečně alternativu ke každému z žánrů, které ji inspirovaly.
Někdy ovšem je tento prostup kontraproduktivní, protože kapela ve snaze být za každou cenu svá nespojí vždy prvky šťastně. Vybrnkávaná kytara Rychtě ubírá na tahu. A stejně tak náhlý vpád elektroniky do Líto působí rušivě, stejně jako zkreslení hlasu v závěru.
Lépe se proto Zrní daří, když zůstává v hájemství folku a folkrocku a pracuje s tradičnějšími nástroji, k nimž má blíž a u nichž lépe ví, jak v aranžmá vyzní, než v případě elektroniky a různých efektů, jež někdy působí nezvládnutě a tudíž kontraproduktivně. To je ale celkem drobná daň za originalitu, kterou by občas vyřešila silnější ruka producenta, jenž by vnímal rukopis kapely, ale dokázal by ji více usměrnit.
Osobně ale mám problém se zpěvem Jana Ungra, který je nepříjemně nasální a působí, jako by zpíval v nějakém nářečí. Je pro mě stejně rušivý jako projev Petra Linharta z Majerovek a pro mě tvorbu skupiny devalvuje. A to nejen v crossoverových skladbách, kde působí jako pěst na oko, přičemž nemám pocit, že jde o záměr, jak vystavit posluchače neobvyklému kontrastu. Stejně mi vadí projev zpěváka ve folkově pojatých písních, i když chápu, že ona jakoby dětská udivenost se výborně hodí k textům plným patosu, neboť jej činí přijatelným. Ono není lehké najít adekvátní projev k veršům: „V horách němým jsem se stal / války dole jedou dál / přesto hvězdy už zas jsou / a den je dlouhý, a den je krátký / má to být, že zlí jsou / skály letí, skály jdou ….zlatý je den, kdy zkouším psát a vůni cítím.“ Ale přijatelné je to jen v pohádkově pojatém Hýkalovi. Trochu hororová Noční jízda ukazuje, že jde o manýru – úvod je zpívaný civilně a až při gradaci se zpěv změní. Naštěstí ve vynikajícím Samopalu a do jisté míry i v lyrické Dva s textem „Mluvíme k sobě večer tiše / oba jsme zkřehlí / listí se drží / nepadá ještě / podzim je smutný / kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řeknu ne / vím jenom, že jsme my dva, 9 spolu se držíme / držet se budeme“, drží zpěvák manýru na uzdě. Zrní je skutečně originální a osobi- té – hudebně i textově. Třetí deska po- tvrzuje, že nejde o náhodu. Zatím ale hledá a ještě nenašlo dokonalou for- mu pro svá nelehká sdělení. Asi to bude znít kacířsky, ale pokud Unger nezmění svůj projev, nezcivilní ho, bylo by lepší, kdyby se postavil k mik- rofonu někdo jiný. Hudba a texty jsou natolik dobré, že je jich škoda. V do- bě cynických komentářů je lze pova- žovat za návrat k opravdovosti a poe- zii všedního dne. Možná ale jen jsem už starý a nedokážu ocenit, že i tohle dělá Zrní osobitým.
Zrní/Applause Booking, 2012, 42:58