Svět se v pr*** obrací, ale ve svobodné republice Respect je naštěstí všechno stále v pořádku. Ne, nelze sem celoročně emigrovat a strkat hlavy do písku před děsy a hrůzami okolo. Ale i 29. ročník festivalu představoval posilující jistotu, že v moři „normalizace“ zůstávají ostrovy opravdu normálních lidských hodnot.
Od kontemplace k transu
Sobotní program začal kontemplativně, ačkoliv repertoár pákistánského zpěváka Muslima Shaggana zahrnuje i světské položky. Shaggan pochází z Lahore. Od oblasti tohoto velkoměsta cca na jih můžete podobně zaměřených interpretů, zpívajících za doprovodu indického harmonia a obvykle v duu s hráčem na tabla (stejně jako Shaggan na Respectu), potkat relativně mnoho na nádvořích posvátných okrsků i na tržištích. Kdo do Pákistánu jezdí, potvrdí. Jde zkrátka o typickou a autentickou tradiční hudební formu, ovšem ani na oněch nádvořích se jí nevěnují žádní amatérští „buskeři“. Jde o náročnou a hodně prestižní disciplínu, vyžadující dlouholetou průpravu.
Ale i když máte srovnání, Shaggan na Respectu ukazoval, jak vypadá opravdová špička žánru. Nejen pěveckou ekvilibristikou, ale i charismatem. Dělá čest slavnému rodu. Učil se ještě u dědečka, legendárního Ghulama Hassana Shaggana (známého i koncertováním v Evropě), jenž se do Lahore přestěhoval z indického Amritsaru v době krvavého dělení subkontinentu, v roce 1947. „Vnouček“ muslim tudíž přímo navazuje na tradici hindustánského klasického zpěvu a zároveň ji dokáže podat záživně i pro evropské ucho. Osazenstvo areálu na Štvanici si podmanil. Ani takové to obvyklé povídání o pozitivních vibracích najednou nebylo ezoblábolem, ale fyziologickou realitou.
Na Shaggana navázali v krátké pozvánce na koncerty a workshopy dva nepálští hráči na tibetské mísy Kamal Dhakal a Raj Kumar Gurung. Jedno posvátno hladce prolnulo ve druhé, proč také ne, vždyť súfismus intenzivně čerpal z buddhistických principů, že. Krátká byla tahle vsuvka záměrně, subtilní tóny by na open air festivalu přece jen těžko bojovaly s ruchem okolí. Rozhodně však vyzněla příjemně. Což platilo i pro zopakování „reklamního“ vstupu v neděli.
K taneční bujarosti se začalo schylovat s keňsko-německým projektem Odd Okoddo & Ogoya Nengo. Zpěvačka Anastacia Oluoch (*1943) alias Ogoya Nengo, prezentovaná jako „poslední žijící ikona zpěvů dodo“, se na Respect vrátila po jedenácti letech. Letos možná na pódiu figurovala spíše jako symbol a zosobnění tradice, ovšem stále vitální. Naprostou většinu pěveckých povinností na sebe vzal její mladší kolega Olith Ratego, dokonale matoucí ženským zabarvením hlasu. Což ale vůbec neznamenalo nic špatného. Když Ogoya Nengo zahalekala, byla v tom stále síla. A i když si šla během vystoupení na chvíli odpočinout, konstatovala kolegyně Yvett Stránská trefně: „Hele, i sednout si jde tanečním krokem!“
O doprovod se Sven Kacirek sice staral především za pomoci elektronických beatů a samplů, bubenický ansámbl by byl jistě spektakulárnější, ale důležité je ono „především“. Obklopil se totiž také sadou bicích nástrojů včetně „kopáku“ a xylofonu, čímž rytmiku vítaně oživil.
O největší smršť se ovšem postarala Meral Polat. Jistě by šlo mluvit o vrcholu festivalu, pokud by srovnávání samé dobré a velmi odlišné hudby nebylo blbé. Tudíž její vystoupení charakterizujme třeba jako nejdramatičtější a nejeuforičtější výboj energie festivalu. Meral Polat jsme zažili dvakrát, jednou na open air Respectu 2023, podruhé o rok později v Akropoli, oba koncerty byly vynikající. Ale ukázalo se, že jen jako příprava na ten letošní. Meral došla ještě mnohem dál.
Kapela hodně přitvrdila. Nejen, že nový bubeník Jens Bouttery je ještě razantnější. Sestava kapely se rozrostla na kvarteto. Přibyla hráčka na syntezátory a vokalistka Lisa Kukaszczyk alias Luka, a její přínos zdaleka nebyl jen uvolnit kytaristovi a klávesistovi Chrisovi Doyleovi ruce pro kytaru. Hrála vynalézavě, vedle harmonií se starala jak o dramatické basové linky, tak o patřičně dramatický sound. A její sférické vokály nebyly jen doprovodné, pouštěla se orientálními hlasovými koloraturami do řady náladotvorných pasáží. Ostatně tahle dáma, narozená v Kapském Městě, je zajímavá i vlastní tvorbou.
Hlavní roli ve zvukovém ataku měla samozřejmě Meral. Přitvrdila i pěvecky a názorově, což zachytilo poslední album Meydan (2025), a naživo se její nasazení proměnilo ve střet s živlem. Vlastně ne ve střet, spíše v soulad s rozpoutaným živlem, který publikum natolik strhl, že odezvou ještě přililo olej do ohně. Projev Meral občas přecházel ve frenetické křičené zaříkávání, hrozící, že si zpěvačka už už musí zničit hlasivky. Ale ne, pár pohození hlavou a Meral už zase sázela jasné a konkrétní pěvecké linky a přesně se trefovala do náročných mikrotónových trylků. Nic z toho nebyl samoúčel, ale odpovídající ponor do textů. Když zpívá kurdsky nebo turecky, sice Meral nerozumíme, ale ona vše podstatné ve stručnosti vysvětila. Velké poslání do, ehm, háje „všech projevů fašismu a rasismu“. Žádná póza, všude kolem je vidět, že bohužel zase je proti čemu protestovat, a že je to potřeba. Když před (oprávněně) feministickým přídavkem Dyia zopakovala svůj oblíbený návod k poslechu – „představte si poušť, písek všude kolem, absolutní ticho, žár, bezvětří, a najednou se na obzoru zvedne mračno, začne se chvět zem… řítí se proti vám tisíce koní… přicházíme!“, tak to vůbec nevyznělo přepjatě, ale dost výstižně.
Po náporu Meral Polat bylo možná těžší naplno vnímat následující vystoupení. Ovšem kapverdský „klasik“, spisovatel a písničkář Mário Lúcio Sousa, je natolik charismatická postava, že si publikum rychle získal. Přestože, nebo právě proto, že jeho hudba kontrastovala s jemností, vstřícností, pozitivní atmosférou. Připomněl myšlenku svého eseje Manifesto a Crioulização, „v 15. století nežil na Kapverdských ostrovech nikdo, naše mírumilovná země je výsledkem setkání kultur, evropské a africké“, a jeho písně vyzněly přesně tak. Dokonale srozumitelně, protože „všichni jsme přece kreolové“. Jako propojení různých inspiračních proudů, ve výsledku ovšem zcela jednotné a zároveň jedinečné. Hladké prolínání stylů prezentoval i Sousův The Pan African Band, který dokonce nebyl jenom panafrický. Vedle brilantního kytaristy Jeryho Bidana z Guiney-Bissau a angolského baskytaristy Ricarda Campose v něm hrál i původem brazilský, v Portugalsku žijící bubeník Rogério Pitomba. Muzikanti se starali také o perfektní vokální harmonie.
Na závěr sobotního večera dramaturg festivalu Borek Holeček obvykle zařazuje interprety „více taneční“, což platilo i letos. Pro zdejší publikum v podobě vystoupení kapely Bobo & Behaja v podstatě objevil žánr tsapiky z jihozápadního Madagaskaru. Žánr vznikl jednoduše tak, že místní muzikanti spojili prvky domácí malgašské lidové muziky s africkým popem, pochyceným z mozambických rozhlasových stanic. Na ostrově Štvanice to vypadalo tak, že se madagaskarský kytarista Behaja a do jeho domoviny zamilovaný francouzský saxofonista Maxime Bobo střídali v sólech nad nakažlivými a hodně svižnými „afro“ rytmy, lehce prořezávanými pěveckými vstupy. I vokál měl v podstatě rytmickou funkci. K osobitě nakřáplému soundu vydatně přispívalo přizvučení kapely přes letité tlampače. Jistá jednotvárnost nebyla záporem, ale záměrem. Tanečníkům se vlnilo na tsapiky jistě stejně příjemně jako jejich kolegům na ostrově položeném mnohem jižněji.
Taková relaxační neděle
V úvodu nedělního festivalového dění trio The Handover „napojené“ posluchače slušně zhypnotizovalo. Improvizace dvou Egypťanů, hráče na oud Alyho Eissy a houslisty Aymana Asfoura, a belgického klávesisty Jonase Cambiena byla vystavěna v podstatě na minimalistických principech. Postupném pozvolném rozvíjení ostinátních figur, volné proměně jednoduchých motivů, soustředění, dlooouhé gradaci a přilévání dynamiky po kapkách. Rolí syntezátoru bylo nejdříve držet průběžné tóny, posléze přidávat další orientální melodické klenby a záměrně „bludné“ vyhrávky. Bylo to výborné, a také zasvěceným publikem, které hravě ustálo, že trio hrálo v podstatě jedinou dlouhou improvizační plochu, skvěle přijaté.
Marocký ansámbl Araw N Fazaz prezentoval naopak písňovou tvorbu promyšleně aranžovanou pro berberskou loutnu loutar, oud, housle, dva rámové bubny a střídání mužského a ženského zpěvu. Takový sympatický berberský folklorismus, vhodný i pro klasické koncertní síně, ale krásný i na festivalu world music. Sympatický, protože vytříbený a elegantní, ale ještě zdaleka nikoliv akademický.
S guinejsko-malijským triem Guitari Baro se tvůrčí metoda opět přehoupla k improvizaci. A jaké! Guitari Baro znamená „Kytarové rozhovory“ a dialogy kytaristů Gaoussoua Kouyatého a Kerfaly Diabatého zněly nejen empaticky, ale také obsažně, tedy co do melodické nápaditosti motivů. Ale hlavně, ono šlo o trialog, do kterého se zapojoval s balafonem Lassana Diabaté. To je ten pán, co v rámci Tria Da Kali hrál a natáčel třeba s Kronos Quartet. Svrchovaný virtuos s nadhledem přebíhající mezi melodickou a rytmickou rolí nástroje, radující se každou molekulou těla (o permanentním širokém úsměvu nemluvě), jak to pěkně zapadá do sebe. Muzika ani tak nezněla z pódia, jako se podmanivě a mihotavě vznášela festivalovým areálem.
Trio Wassim Halal / Amza Tairov / Gabriel Valtchev nahlíželo na improvizing odlišně, jako na spíše „silový“ taneční set. Původem libanonský hráč na darbuku Halal (na Respectu už v minulosti hrál v jiných kapelách) polyrytmicky zdobil, bulharský bubeník Valtchev válcoval groovy. A klávesista Tairov z Makedonie k tomu hrál na syntezátor se smyčcovým rejstříkem všeliké „orientální“ motivy na černých klapkách. Set byl rytmicky vynalézavý, ale pokud by se vynechal tanec a zapojil poslech, cosi chybělo.
Finále Respectu patřilo Královnám nebo ho spíš ovládl další živel. The Zawose Queen tvoří máma s dcerou (jméno dopoví, že jde o dceru a vnučku tanzanského hudebníka Hukweho Zawoseho, kterého pro ostatní svět objevil Peter Gabriel) a na dokonale sezpívaných dvojhlasech to bylo znát. Tohle se jistě mimoděk tříbilo od kolébky. Stejně jako zrcadlově přesně synchronizované taneční kreace. Obě dámy byly také stejně „od rány“ a ovládaly sady perkusí a drnkátka ilimba, což je sofistikovanější odvozenina mbiry. Navíc měly k ruce kytaristu, starajícího se díky oktavéru také o basové rejstříky, a bubeníka. Místy až troje bicí nástroje pochopitelně tvořily patřičný rytmický tlak, ale nechyběly africky pestré barvy.
Mimochodem, barvy. Pro open air festival jsou samozřejmě důležité i přízemní (i když v tomhle případě vlastně nadzemní) věci jako počasí. Letos Respectu přálo, a když bylo trochu chladněji, zahřála muzika. Drobounké přepršky přišly jen na chvilku v neděli. Stačily akorát na to, aby hned dvakrát vytvořily za pódiem duhu, podruhé dokonce dvojitou. Symbolická harmonie barev.