Říká o sobě, že patří k ženským, před kterými se na večírcích utíká, protože buď mluví o banju nebo otroctví; nebo nejspíš o obojím. Je to prý její poslání a sama si ho zvolila. Nedávno se skladatelem Michaelem Abelsem uvedla operu Omar, za jejíž libreto získala Pulitzerovu cenu, přednášela, složila hudbu k baletu Lucy Negro Redux, koncertovala s Our Native Daughters nebo sama, napsala dětskou knížku, pro vzdělávací web Wondrium, natočila seriál o historii banja a se Silkroad Ensemble připravila nový projekt American Railroad. Má tedy zaslouženě po šichtě a přišel prý čas „jen tak sama si sednout do kouta a hrát na ukulele“. Udělat si chvilku pro sebe, těžké tematické klády odložit stranou a vypustit ze sebe čirou radost. Třeba hravým autorským albem s plnokrevným hutným zvukem s dechy a smyčci, jak znělo zadání pro producenta Jacka Splashe (Kendrick Lamar, Alicia Keys). Posluchačsky vstřícně přeskakuje od soulu, country rocku, zydeco, jazzu, gospelu a folku k blues. Rhiannon neskrývá lásku k Nině Simone, Arethe Franklin a Dolly Parton, užívá si milostný duet Yet to Be s hvězdným Jasonem Isbellem a zpívá jako vždy: vášnivě a naplno. Soustředěná na texty, jakkoliv méně drásavé než obvykle, a do stavu společenské bdělosti se uvedla pouze jednou: nejdrsnější skladba Another Wasted Life rozhořčeně připomíná příběh černošského mladíka Kaliefa Browdera drženého bez soudu za krutých podmínek ve vězení, který po propuštění spáchal sebevraždu.
Jinak přestávku na další boje se zapomenutou historií strávila Rhiannon na zbytku alba v odlehčenějším modu a není důvod z toho vyvozovat nějaké „mainstreamové“ závěry. Někdo by také mohl namítnout, že si esencí americany Rhiannon po předchozích, ve srovnání s You’re the One poměrně náročných albech, zjednodušuje cestu k novému publiku, a kupodivu nebude daleko od pravdy. Rhiannon to přiznala, a když prý na svou stranu, třeba s odpichovkou You Louisiana Man, přetáhne další lidi ochotné sledovat, co jinak dělá, mise bude splněna.