Žádný plán. Hodně hudby v hlavě a přenos impulzů skrze klaviaturu na harddisk. Segmenty nahrávek chtěl prý navázat na atmo-ambientní koláže alba Planets + Persona (2017) a seriálních EPs Variants 1.–5. (2017–18). Zeměkoule ochromena. Víme čím. Cosi mezi spánkem a polobděním, když obranný mechanismus těla vypne v nárazu bolesti vědomí, kdy mozek je v nanejvýš vypjatém stavu a mobilizuje podvědomí. To se Barbierimu na tomhle albu až zázračně podařilo zhmotnit. Závěrečná Lucid je signifikantní jak v názvu, tak v hudebně představeném stavu: člověk spí, uvědomí si, že sní a může svůj sen ovládat, zažívá „probuzení ve snu“.
Od roku 1974 klávesák novovlnných Japan, pak v roce 1992 Stevenem Wilsonem přizvaný do Porcupine Tree, byl Barbieri jednak spolehlivým muzikantem, ale hlavně zvukovým inovátorem všemožných klávesových nástrojů i strojů. Výsostný zvukový designér si pak na sólových počinech jede velmi svobodným prostorem roztodivnými směry novotvarně atmosférických rozměrů. Sonické mixy, samply ohýbaných všelikých nástrojů, bicí nevyjímaje, s průlety oblíbené trubky a hlasy beze slov, slyšené na Planets + Persona, mistrovsky rozvinul na novince, která už v názvu zapouzdřuje strašidelnost současnosti.
Žádná temná depka, spontánní zachycení textur doby a její transponování do hudební podoby. Devět svébytných kompozic, různě a jinak emočně působících – v rytmu i atmosféře vazebně příbuzných. Éterická titulka vibrafonem, echovaným klavírem, šelestem perkusí rozcinkaná plazmatem s gongy, v melodickém, chvějivě třepetavém tématu versus od půle skoro techno-našlapaná Flare 2 s nervácky sólující trubkou až k zahanbení leckterého mistra toho nástroje. V Serpentine nad zvukovou hypno vlnou, harmonickou s nespočtem vycizelovaných samplů a smyček, vytáhne zas coby prefer baskytaru. Útržky melodií plynou dovnitř a ven. Přes všechnu elektro-digi-zvukobarevnost vychází kvintesence z klavíru. Výborná deska. Barbieri dokonale předefinoval ten podezřelý pojem future jazz.