Na letošní Alternativě také vystoupí legendární kytarista Pavel Richter, který je známý ze Švehlíku, ale který především u nás prosazoval ambientní hudbu. V pondělí 19. listopadu se v Kaštanu představí se svým 29letým synem Jonášem, se kterým hraje už několik let jako Richter & syn. Vyšla jim i deska Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné.
Jaké to je hrát se synem?
Všechno vždycky má dva póly. Když začnu tím lepším, tím příjemným, tak máme docela dobrý vztah. On odmala poslouchal hudbu, kterou jsem doma hrál, a chodil i na koncerty. Samozřejmě, že byl ovlivněný hudbou svojí generace, ale máme společné kořeny a můžeme si úplně všechno říci, takže to je příjemný. Negativní stránka je ta, že se do toho promítají rodinný vztahy, vnášejí se tam problémy z jiných oblastí, což se s lidmi, s nimiž člověk normálně hraje, neděje, pokud s nimi člověk nebydlí v jedné domácnosti. Ale je tu ještě další věc. Jsem strašně líný a on to asi zdědil po mně, takže postarat se o sebe v rámci PR je úplná zoufalost. No, to jsme se sešli… Zkoušeli jsme hrát i s jinými muzikanty, existovala kapela Temporal Loop, kde byl ještě Tonda Hlávka, který mě doprovází léta od Richter Bandu a ve Wooden Toys, a Ivo Charitonov, který hraje výborně na brumli a zpívá docela dobré alikvóty. To vydrželo asi dva tři roky, ale teď se to rozpadlo, protože to byla hudba pro nikoho. Takže jsme nakonec zůstali dva a je to docela příjemný.
V čem tě obohatil tvůj syn, když taky poslouchal hudbu své generace?
S tím mám docela legrační historky. Když byl malej, tak byl punker. Tedy – když byl úplně malej, tak zpíval Michaela Jacksona… Pak byl hiphoper. V dobách, kdy tu běžel nějaký hudební kanál, jsem mu říkal – Hele, viděl jsem nějaký klip a tam nějaký chlap pořád zpíval My Name Is, My Name Is. To je dobrý. A vůbec jsem nevěděl, kdo to je, tak jsem se ho zeptal. A on říkal, no to je přece ten, jak se jmenuje ten, ten… Enimen. Eminem. Vidíš, doteďka si to nepamatuju. Občas jsem si musel něco poslechnout, ale musím se přiznat, že teď, když tu začne pouštět nějaké ty věci, už ani nevím, jestli je to hip hop, ale je to v tom duchu, tak to dost často spíš vypínám. Ale ovlivnění fungovalo i obráceně. Když byl na nějakém večírku s kamarády, tak tam hrál na kytaru starý Pink Floydy a Syda Barretta. Nikdo to neznal, ale tatínek toho jeho spolužáka říkal, jé, ty to znáš, a zpíval si s ním raný Pink Floyd.
Zůstalo ti ještě něco z bigbeatu?
Teď se trošku k bigbeatu vracím i s Jonášem. I když to samozřejmě má trošku jinou polohu.
Nečekám něco jako Kabát.
No to ani náhodou. Nebude to ani jako Švehlík, ale elektrická basa a bicí se tam vyskytnou. Byly i doby, kdy jsem si třeba znovu s chutí pustil Pearl Jam, který jsem jeden čas docela dost sledoval a mám skoro všechny cédéčka. No, ne všechna, protože už toho potom bylo moc, ale takový ten základ. Ale už se dlouho nestalo, že bych si to pustil.
Zaujalo tě něco nového?
Některý věci jsou docela dobrý. Teď se ke mně dostal Dan Deacon, který tu měl nedávno koncert. Docela mě překvapil, protože byl jako starej Eno s elektronickými nástroji.
Máte se synem představu, jak bude vystoupení na Alternativě vypadat?
Máme nyní tři podoby a nakonec jsme se rozhodli, že zahrajeme tu, kde jsou „rockový“ prvky, ale ty uvozovky jsou hodně velký. Vzhledem k tomu, že tam hrajeme s Michalem Kořánem, s Kora et le Mechanix , tak jsem furt váhal co. Teď máme nový projekt s hrnci, které jsou hodně elektronicky modifikované přes počítač, ale pak jsme se rozhodli pro polohu s rockovými prvky, aby to byl protipól, oni jsou plošný.
Nebudete hrát písně z posledního alba?
Cédéčko je sice poslední, ale hudba na něm je stará pět let, což ukazuje zoufalost, s níž se dereme na svět. Tam byly hravý věci, ale ty už opouštíme a zkoušíme jít dál. Pokud to mám k něčemu přirovnat, tak inspiračně nejblíže je asi Nerve Net od Briana Ena. To je podle mě jedna z nejvíce nedoceněných desek. A trošičku něčeho takovýho tam je. Tyhle věci jsou mi teď blízký.
Budete mít nějakého hosta?
Ne.
Ani videoprojekce?
Ani ty ne, i když jsme je používali. Měli jsme filmy i diapozitivy, ale upustili jsme od toho, protože je to technicky náročné, i když by na to vybavení bylo. Jenže to by se Jonáš musel roztřetit, aby to všechno zvládl, protože obstarává počítače a hraje na klávesy. Sice studuje fotografii, ale nenajdou se lidi, který by řekli, je to skvělý, ty mladší jsou už jinde a ti, kterým se to líbí, jsou už rozjetý ve svých věcech, že se to nikdy nedotáhne. A za druhé jsem dospěl k tomu, že projekce mnohdy odvádí pozornost. Ne všichni, ale většina pořád čeká, že jim ten obraz něco řekne, že se něco stane, takže se koukají na obraz, než si uvědomí, že se v obraze nic nestane. Vede to k roztěkanosti, neposlouchají muziku. Alex Švamberk