Polí5, 2021, 47:43
Pavel Richter patří k nejvýznamnějším představitelům tuzemské nejen alternativní hudby, který postupně absorboval celou řadu přístupů. Začínal s art rockem ve Švehlíku, hrál v odpovědi na King Crimson Marno Union, spolupracoval s Oldřichem Janotou a věnoval se ambientu, minimalismu i improvizaci. Ani ve svých 64 letech nepřestává hledat, což ukazuje poslední album rodinného dua, v němž ho syn zasvětil do elektroniky, loopů a samplů. Richter ve zvukových strukturách syntetizuje, když čerpá z psychedelické rozvolněnosti a zvukomalebnosti podtržené terénními nahrávkami cvrlikání ptáků i z artrockových linek, ale také z minimalismu, a blíží se až noisu. Deska se sáhodlouhým názvem se proměňuje pod rukama, jak klade postupy do nových a překvapivých souvislostí.
Ukazuje to už úvodní Kao, kde se přes hukot těžce prodírají tlumené basy a pak z něj vystoupí útržky ostré exotické melodie, aby nad vším převážily řezavé industriální hluky a pokřivené samply hlasů. Nakonec přebere dominantní roli kytara s pokrouceným zvukem.
Podivnost v titulní skladbě, kde se potkávají tóny kytary s kovovými perkusemi nad praskáním, umocňuje podivný přerývaně podaný text, který uhýbá od tématu. Dobře souzní s potrhanou strukturou, ze které vznikne až ambientní plocha. Bolestný text okolo verše „jsem zlomený člověk“ hraje důležitou roli v Hoři. Hlasy čtyř recitátorů, které se začnou ozývat po kytarové lince a těžkých bubnech, se prolínají a jsou deformovány, zpomalovány, fázově posouvány, trhány na cucky.
Bohatá kytarová linka zní nad rytmickým loopem i v Do Who s hlasem dítěte. I když tady má Richterova hra nejblíž k artrockovému sólování, hybná smyčka a plochy šumivých zvuků ji dostávají do odlišného kontextu. I Sluneční zajíček, který má nejblíž k až éterickému ambientu, má odvrácenou tvář, vzdálená kytara se vznáší nad bubláním bahna.
Mnohovrstevnaté album není snadno přístupné ani dotažené, ale nutí k opakovanému poslechu.