Je hodně zásadních věcí, co Rogera (*1959) liší od staršího bratra Briana (*1948). Sice byl poměrně dlouho jaksi v Brianově závěsu, ale kromě pár kooperací, na které byl tu a tam přizván třeba producentským vševědem Danielem Lanoisem, měl na rozdíl od bráchy vždycky v hlavě jiný přístup k hudbě. Byť o mnoho mladší, tak kupodivu klidnější a skladatelsky klasicistnější. K participaci na filmových/divadelních score jako by přirozeně mířil a plno jeho skladeb bylo použito ve filmech, mj. Warm Summer Rain, Nine ½ Weeks nebo scifi sérii For All Mankind. Osobní věci, to nejniternější hudební cítění ale můžeme najít jen na jeho sólových počinech. Ne darmo jedna z posledních velkých firem nekomerční „vážné“ hudby Deutsche Grammophon ulovila Rogera Ena do svého portfolia. Jistěže s veškerou volností tvorby. Jeho loňské album The Turning Year je, a neříká se mi to vzhledem k recenzované letošní desce úplně dobře, mistrovské a asi lepší než toto.
Klasická hudba prodělala za poslední století plno veletočů. Od konců ještě harmonického klasicismu přes poly-mimo-harmonické dodekafonické neplechy Schönbergovy, ještě hlouběji našeho Aloise Háby, výtečně parafrázované podvodně mystifikačním skladatelem Maxmiliánem Braunem, pravým jménem Viktor Bláha, ve Fričově filmu Roztomilý člověk (1941), zklidnění i s užitím výše řečeného plus jazzu Igorem Stravinským atp. Návrat k melodii, byť chvíli skryté, je u Rogera Ena čistým trademarkem. Takže nečekejte šumnou hlukovou změť do výtahu. Tohle je hudba. Možná nataženost témat připomene věci tzv. nových skladatelů typu Max Richter nebo Jóhann Jóhannsson. Ne, ty jsou jiné. A navíc si tu bez ohledu na až metafyzické zpomalení času Roger Eno zařadil píseň, jedinou zpívanou a jedinou velmi lehce dynamicky narušitelskou Strangely, I Dreamt, s vokálem jeho dcery Cecily. Tak čisté, prosté, průzračné melodie, z nichž např. překrásná Throught the Blue (St. Swithin´s) se vám hned po prvním poslechu usadí v hlavě.