Dagmar Krause a MCH Band

Loni v létě jeli dva nestoři české avantgardní hudby, saxofonista a skladatel Mikoláš Chadima a kontrabasista a baskytarista Ivan Bierhanzl sami dva z koncertu jedné ze svých současných formací DekadentFabrik z festivalu v italském Meranu a poslouchali staré magnetofonové kazety a mimo jiné si pustili i jednu z čelních kapel někdejšího hnutí Rock In Opposition Art Bears, kterou tvořili kytarista Fred Frith, bubeník Chris Cutler a v neposlední řadě zpěvačka DAGMAR KRAUSE.
A tak se zrodil nápad na nevšední fúzi. Ivan k tomu dodává: „Bavili jsme se o tom, jak výtečná to byla kapela a shodli jsme se rovněž na tom, že je Dagmar výtečná zpěvačka, zvláště tím ,přepínáním‘ spodní polohy hlasu, kdy zní jako Nico, do téměř belcantového sopránu. Pár týdnů poté jsem se setkal v Praze s Nickem Hobbsem, v současné době majitelem koncertní agentury Charms Music, bývalým manažerem Art Bears, se kterým se znám ještě z osmdesátých let minulého století, kdy nás britští a francouzští hudebníci kolem hnutí Rock In Opposition podporovali v dobách undergroundu. Ptal jsem se, co dělá Dagmar a on mi dal kontakt. Tak jsme jí s Mikolášem napsali, zda by s námi nechtěla něco udělat, a ona po poslechu nahrávek MCH Bandu řekla své ano.“ Mikoláš to okomentoval: „To napadlo Váňu. Já tak oraženej nejsem. Nenapadlo by mě, že by do toho šla.“

Mikoláš v současnosti dopisuje novou knížku svých pamětí a zrovna se zaobíral popisem bicí uličky na Národní třídě, tudíž se ve svých myšlenkách jen na chvíli přesunul do dávnější minulosti i blízké budoucnosti a odpověděl sice stručně, ale výstižně na následující otázky.

Jak vnímáš hnutí Rock In Oppo sition dnešníma očima?
Bylo potřeba toho našeho kapitalismu, abych ho plně pochopil. Do té doby jsem to vnímal hlavně jako chvályhodnou snahu několika nadšenců představit hudebně sebestředným Angličanům kontinentální nekomerční muziku. Bylo to víc, nejen svépomocná organizace spřízněných kapel. To Opposition znamenalo víc než opozici politickou, ale i opozici proti masmédiím, proti komerční laciné popkultuře…

Kam se tahle kategorie hudby podle tebe od těch dob posunula?
To si moc netroufám hodnotit. Řekl bych, že ještě více rozkvetla. Asi ještě do větší bezvýznamnosti. Ale tomu, kdo má tenhle druh hudby rád, přináší stále nové a překvapující zážitky. Ještě se přiblížila soudobé vážné hudbě.

A co od nového projektu očekáváš?
No… Slávu a prachy určitě ne. Doufám jen a těším se, že když nebudu zpívat, zvětší se mně prostor a soustředění k hraní a bude znít všechno trochu jinak. Třeba žádnej posun nebude. Uvidíme!

Která díla Dagmar tě nejvíc oslovila?
Hlavně Art Bears. Hodně mám rád taky Domestic Stories s Chrisem Cutlerem a Lutzem Glandienem.

Jistý nejmenovaný hudební publicista Dagmar (sice v dobrém) označil za „mrtvolu“. Já teda tento názor nesdílím… Jak to vidíš ty?
No tak z jistého pohledu jsme mrtvoly my všichni. Takže hurá! Mrtvoly všech zemí, spojte se!

DAGMAR KRAUSE – ROZHOVOR

Co pro vás bylo prvotní hudební inspirací?
Vyrůstala jsem v milující rodině. Můj otec stavěl varhany a hudba byla vždycky nablízku. Od útlého dětství byli v mém životě Mozart a Bach. V šesti letech jsem k tomuto spektru přidala ještě trochu pop music. O něco později jsem poznala Ligetiho a byla jsem zcela okouzlena. A pak pro mě můj otec objevil Stockhausena, pamatuji si, jak jsme ho poslouchali s uchem na rádiu. Taky tady byla Mahalia Jackson – ach, ta hloubka jejích emocí! Dohánělo mě to k pláči, ale byly to šťastné dětské slzy. Určitě toho bylo víc, ale tohle se mi okamžitě vybaví, aniž bych nad tím musela přemýšlet.

Cítíte své kořeny v německé hudbě nebo jste spíš kosmopolitní?
Téměř většina hudby, která byla napsána přímo pro mne, pochází od anglických skladatelů. Ale empatie vychází z mého nitra. Žádné hranice, žádná omezení. Má láska k dílu Brechta a Eislera má asi své kořeny v sounáležitosti k německé kultuře. Byla jsem ale docela zatížena psychologickou tíhou, kterou nesla moje generace kvůli německé nacistické minulosti a všem těm zvěrstvům. My jsme tehdy ještě nebyli na světě, ale naši rodiče ano. Ale moje kořeny jsou mnohem hlubší. Někde předtím, než svět začal existovat.

Jak vidíte hnutí Rock In Opposition z dnešního hlediska?
Dalo to platformu muzikantům a kapelám, kteří tvořili mimo komerční mainstream. A snad to v průběhu času vytvořilo rozsáhlou síť spolupráce na tomto poli. A jak se tenhle prostor rozrůstal, dodávalo to hudebníkům smělost. Avantgardní rock a experimentální hudba začala být více vzrušující s novou generací mladých nadaných muzikantů jako jsou například Sleepytime Gorilla Museum. Umělci se přestali cítit neužiteční. Lidé chtějí slyšet tuhle hudbu a díky tomu, že má posluchačstvo, tak mohou hudebníci pokračovat v překračování hranic. A navíc to umožňovalo šířit povědomí o politických a sociálních problémech, které s tím byly spojeny.

Jak došlo k fúzi Slapp Happy a Henry Cow?
Nikdy bych neřekla, že jsme se stali opravdu jednou kapelou. Prostě jsme rozšiřovali koncept Slapp Happy za pomoci fúze s Henry Cow a pak se totéž událo naopak. Pro Slapp Happy to byla možnost si vyzkoušet něco nového. Vidět, jak se dá pracovat s dynamikou a co se může v hudbě odehrát. Ale myslím, že obě kapely vzhlížely k novým horizontům.

Jak vzpomínáte na váš koncert s Art Bears v Praze na konci sedmdesátých let minulého století?
To bylo úžasné! S Art Bears jsme tehdy byli nějakou dobu na turné po Evropě a po těch dlouhých štrekách jsem byla přiotrávená výpary z děravého výfuku naší dodávky. Musela jsem se vrátit do Anglie, abych se zotavila, a pak jsem letěla do Prahy na náš poslední koncert. Možná jsem si kvůli svým osobním problémům nebyla schopna vytvořit celkový obrázek, ale pamatuji si, že tam byly nějaké pochybnosti, zda budeme vůbec moct vystoupit. A pak jsem přímo užasla, když jsem uviděla, kolik lidí si nás přišlo poslechnout. Někdo mi tvrdil, že jich snad bylo osm tisíc. (Tolik lidí se však ani do zcela naplněné Lucerny nevejde – pozn. aut.) A taky jsem zaslechla, že se chtěli bouřit, kdyby byl koncert zrušen. Vzpomínám si, že jsme odehráli nádherné vystoupení a já jsem byla dohnána k slzám, když jsem viděla ty lidi, kteří přišli, aby nás viděli.

Jak často jste po rozpadu Art Bears byla v kontaktu s Fredem Frithem a Chrisem Cutlerem?
Byla tam dlouhá mezera, ale v průběhu posledních tří let jsme se potkali v různých kombinacích na různých projektech.

Na určitou dobu jste se úplně ztratila z hudební scény. Proč?
Utrpěla jsem mnoho ztrát. Celá moje rodina a mnoho mých drahých přátel zemřelo. Předtím jsem pracovala prakticky nonstop a pak se to najednou zastavilo. Také jsem cítila, že moje pěvecká duše zemřela. Už ve mně nic nezůstalo.

Byla jste překvapena, když jste dostala nabídku spolupracovat s českými muzikanty?
Jenom šťastná.

Jak vás zaujala produkce MCH Bandu?
Wow! Hluboké. Závažné. A skutečně, skutečně dobré. A pak ten text, který mě propojil znovu s mojí domovinou. Jiná tvář německé historie. Jiná diktatura.

Znala jste poezii Jürgena Fuchse již předtím?
Ne.

Co čekáte od této spolupráce?
Nemám žádná očekávání. Já čistě doufám, že budeme mít dost času na hudbu a těším se na setkání s MCH a že z toho vznikne něco dobrého.

Jak vidíte roli avantgardní či alternativní hudby v tomto komerčním světě nyní?
Posouvejte hranice. Buďte k sobě upřímní. Nenechte se napálit a tvrdě se snažte udělat něco zvláštního. Pokud máte co říct, tak to udělejte. Nesnažte se podbízet. Stále to za to stojí.

A co si myslíte o zprávách, že příští rok bude konec naší civilizace?
Jednoho dne bych chtěla skončit s grácií, důstojností a beze strachu. Uvidíme, co bude potřeba udělat, až přijde příští rok.

Zpěvačka DAGMAR KRAUSE se narodila roku 1950 v Hamburku a údajně začala vystupovat již ve svých čtrnácti letech v místních špeluňkách. Zásadní zlom jejího života představovalo koncem šedesátých let minulého století setkání s britským básníkem, malířem a hudebníkem Anthonym Moorem, za něhož se záhy provdala a v roce 1971 s ním přesídlila do Londýna, kde záhy založili kapelu Slapp Happy, kde se třetím do kolegia stal avantgardní písničkář Peter Blegvad. Jejich debut Sort Of z následujícího roku obsahuje hravé pararomantické hříčky, které v sobě nesou duch hippiesovského léta lásky a právě díky Dagmar i prvky vaudevillu a avantgardního kabaretního šansonu. Hned následující opus Slapp Happy Or Slapp Happy (později s bonusy vydané pod titulem Casablanca Moon, respektive též Acnalbasac Noom) jasně ovlivnilo hostování členů extravagantní německé kapely Faust, v jejichž studiu svá raná díla natáčeli. Dalším posunem k experimentálnějšímu pojetí je následující LP Desperate Straights, na němž se podíleli členové zakládající kapely hnutí Rock In Opposition Henry Cow. Relativní akademismus Henry Cow pak Slapp Happy oživili svou přítomností na albu In Praise Of Learning. Pak ovšem došlo na lámání chleba, HC víceméně poslali Blegvada na dlažbu a Moore se naopak hodlal věnovat jiným projektům. Jak dalece to ovlivnilo rozvod Dagmar a Anthonyho ponechme stranou. Nicméně Dagmar dál pokračovala ve spolupráci a svým výjimečným hlasem se podepsala na albu Western Culture a mnoha koncertních vystoupeních. Nicméně i mezi členy Henry Cow nastal určitý názorový střet, neboť multiinstrumentalista Tim Hodgkinson prosazoval rozsáhlejší tvary a kytarista Fred Frith a bubeník Chris Cutler si naopak chtěli zkusit nezvyklou písňovou formu. Vše dopadlo kompromisem, a tak se zrodila nová formace Art Bears ve složení Cutler-Frith-Krause, na jejímž prvním opusu Hopes And Fears z roku 1978 se ovšem podíleli i jejich bývalí spoluhráči. Opravdovou superlahůdkou je ovšem až následující album Winter Songs, kde Dagmar předvádí své lyrické i megavýbušné polohy. Ale i dny Art Bears měly být relativně záhy sečteny a jejich labutí písní se stalo LP World As It Is Today, kde Dagmar odmítla nazpívat jeden text. V následujících letech se věnovala interpretaci skladeb svých dávných vzorů, ať už za účasti Heinera Goebbelse, Alfreda Hartha a Ernsta Stoetznera na albu Bertolt Brecht – Zeit wird knapp (1981) či v jejích víceméně sólových opusech Supply And Demand (1986) s Brechtovými texty na hudbu Kurta Weilla a Hannse Eislera včetně skvostných interpretací Alabama Song (to hráli i The Doors) či Moritat (Ballade von Mackie Messer) z Třígrošové opery, kterou u nás asi nejvíce proslavil Miloš Kopecký. Ještě hlubší rozměr má pak CD Tank Battles (1988), kde se ještě více ponořila do Eislerova odkazu a studovala jeho archívy v Lipsku a nazpívala jeho skladby s anglickými texty.
S Kanaďankou Marie Goyette, která sampluje skladby vážnohudebních klasiků, si pak ve stejném roce vystřihla na albu A Scientific  Dream And A French Kiss parafráze Šostakoviče, Ravela, Mahlera či Rachmaninova.
Na Art Bears a potažmo i Henry Cow navázala částečně krátkodobá kapela z první poloviny osmdesátých let minulého století News From Babel, kde vedle Dagmar působil Cutler, skladatelka a multiinstrumentalistka Lindsay Cooper a harfernistka Zeena Parkins.
V roce 1997 došlo i na znovuobnovení spolupráce s Anthonym Moorem a Peterem Blegvadem v reunionu Slapp Happy v podobě velejemného, k počátečním stylu se blížícího opusu Ca Va a o tři roky vytvořila tato partička scénickou hudbu pod názvem Camera.
Rozhodně souhlasím s Mikolášem Chadimou, že velmi výrazným počinem je také album Domestic Stories z roku 1992, jehož hlavními hybateli byli Cutler (nejen jako hudebník ale jako častokráte výrazný textař) a klávesista a elektronik Lutz Glandien. To je svým způsobem návrat do starých dobrých časů, ovšem s poněkud jiným hávem, čemuž výrazně napomáhá i účast Freda Frithe a Alfreda 23 Hartha.
Dagmar rozhodně nezapomněla ani na svého souputníka z Henry Cow Tima Hodgkinsona, který ji vždy bral jako svůj inspirační zdroj a jemuž v roce 1998 doporučila, aby se na chvilku odvrátil od čisté improvizace a on na její popud složil oratorní suitu reagující na dílo polského autora Tadeusze Kantora Stop Mortal.
Na otázku, jaké jsou její nové aktivity, mi Dagmar odpověděla zcela prostě: „Znovu zpívám.“

S MCH Bandem by měla Dagmar Krause předvést program založený na albu Tagesnotizen na slova někdejšího východoněmeckého básníka a disidenta Jürgena Fuchse.

Projekt vznikl za podpory Česko-německého fondu budoucnosti.
www.alternativa-festival.cz