Klezmer dvěma pohledy

Newyorští Klezmatics jsou jedněmi z nejvýznamnějších představitelů současného klezmeru, který se odpoutal od revivalistických tendencí a prodělává podobnou změnu podoby jako tango za Piazzolly. Absorboval prvky dalších žánrů, zejména jazzových, ale také z balkánské hudby a místy dokonce překročil i hranice mezi hudbou populární a artificielní.
Jak trumpetista Frank London, tak klarinetista David Krakauer začínali v Klezmatics, první je jim věrný až do současnosti, přestože má řadu dalších sólových projektů včetně spolupráce se srbskou dechovkou Bobana Markoviče, Druhý jmenovaný svůj mateřský soubor opustil a vydal se na sólovou dráhu, stylu však zůstal věrný, i když nahrával i s kvartetem Kronos skladbu Oswalda Golijova.
Oba ukazují jak odlišné přístupy se objevují v současném klezmeru, jak různý může na něj být pohled., což je patrné zejména, když odpovídají na podobné otázky, týkající se jejich vztahu ke klezmeru i k židovské tradici. Oba jsem také nechal reagovat na tvrdá slova jiného newyorského židovského hudebníka, avantgardisty Elliotta Sharpa, který klezmer odsuzoval nejen jako pouhé ohlížení se do minulosti, ale také kvůli vazbám na radikální sionismus.
V rozhovoru pro Salon Práva z roku 2004 Sharp mimo jiné řekl: „Revival klezmeru představuje prachobyčejný kýč, přináší pár lidem dobré peníze, což mne nezajímá. Pro mnohé lidi je snazší se ohlížet, než se dívat dopředu. V tom taky vidím problém postmoderny. Veškeré umění, které je postavené na použití propriet, které se jen dívá do minulosti, z níž si bere jen to, co se mu hodí a přetváří to do něčeho, což se hodí tak ke kávě. Označovat klezmer za novou radikální židovskou hudbu je jako vzít černochy, obléci je do pracovních overalů, dát jim banja a nechat je zpívat „oh masa, masa“. Představy takzvané newyorské radikální židovské kultury jsou podle mne úplně pitomé, zejména způsob, jakým ji definuje John Zorn, který stál u jejího zrodu. Jeho přístup mi připomíná radikální pravici. Je velmi sionistický a velmi nacionalistický tím nejhorším možným způsobem, miluje všechno, co dělá Izrael bez ohledu na to, jestli je to dobré nebo špatné. Přirozeně nemohu mluvit za něj, ale znám ho velmi dobře, je to můj velmi dobrý přítel, patří skoro do rodiny, jakmile však přejdeme k politice… Já nenávidím nacionalismus a náboženství. Jsem proti sionismu.“

Frank London

Jaké to je hrát po čtvrtstoletí stále stejný styl hudby?
Dobré. Jsou dva důvody, proč nejsem otrávený, proč mě neunavuje bláznivý svět klezmeru. Za ta léta se mnoho mladých muzikantů tento styl naučilo hrát a interpretují ho na opravdu vysoké úrovni, takže se klezmeru věnují stále zajímavější lidi. Když jsem jej před pětadvaceti třiceti lety začal hrát, prvních deset let tuto hudbu zvládal jen velmi omezený okruh lidí. A druhá věc je ta, že v Klezmatics ani v dalších skupinách, v nichž působím, nehrajeme stále stejné písně stejným stylem se stále stejným přístupem.

S Klezmatics dokonce hrajete gospely a Guthrieho písně, které jsou celkem vzdálené židovské tradici.
Guthrie zase tolik ne, i když jsou jeho texty v angličtině a ne v jidiš. Měl židovskou rodinu, vzal si Židovku.

Vy jste dokonce hrál s Bobanem Markovičem balkánskou hudbu.
Jo, a pokračujeme v tom, letos jsme hráli v Římě s vynikajícím italským trumpetistou Royem Pacim, který pochází ze Sicílie. On je fantastický. S Bobanovým orchestrem jsem jednou taky vystupoval Praze, i když to nebylo v plném obsazení Brotherhood in Brass, které tvoří můj Frank London Brass and Klezmer Orchestra a jeho Boban Marković Okestar.

Jak daleko zajít, aby folklor zůstal živý a nepetrifikoval, ale aby z něj nevymizel původní náboj?
Hodně lidí v celé řadě odnoží folku včetně klezmeru říká: nebudeme nic měnit, budeme písně hrát přesně tak, jak to byly původně vytvořené. To je samozřejmě možné, ale oni hned dodávají, že autenticita se zachovaná jedině, když hrajete ve starém duchu. Samozřejmě, že my všichni studujeme původní folklór, posloucháme staré nahrávky, a dokonce se jej zkoušíme napodobit, ale ne proto, že bychom si mysleli, že můžeme hrát purističtěji, ale bereme to jako součást vlastních studií. Když jsem začal hrát, byl to druh kritiky stávající hudby, ale jak v Klezmatics, tak ve své další práci jsem to povýšil na další stupeň, udělal další krok.

Není ale klezmer až příliš spojen s radikálním sionismem, jak říkal Elliott Sharp?
Ne, není. A překvapuje mě, že si zrovna pamatujete, co říkal o klezmeru Elliott Sharp. On nehraje klezmer To za prvé. Když se někdo vyjadřuje o určitém stylu, je třeba si uvědomit, jako hudbu on sám reprezentuje. Za druhé je třeba si též uvědomit, že to říká jen jeden člověk za sebe. A za třetí, jak už jsem řekl, klezmer není spojen s radikálním sionismem. Jestli je s něčím spojena naše hudba, náš klezmer, tak s radikálním mírem, s radikální koexistencí a podílí se na radikálním křížení hudby, kultury, náboženství a spirituality a mysticismu, což je myslím dobré a pozitivní pro každého.

Užil jste slovo radikální. Jak je chápete a myslíte si, že vaše tvorba je v něčem radikální?
Já to slovo nepoužil. John Zorn ji označuje za radikální. Ne já. Ale o radikálním vím jedno. Když John Zorn v roce 1993 začal používat spojení radikální židovská kultura, hodně lidí se mě ptalo v rozhovorech, zda jsem součástí této radikální židovské kultury. Podíval jsem se do slovníku na význam slova radikální a zjistil, že toto slovo pochází z latinského slova radix, jímž se označuje kořen. Být radikální tudíž značí mít vztah ke kořenům. V tomto smyslu je hudba, kterou vytvářím v žánru klezmeru, radikální, protože je jasně spojena s kořeny bez ohledu na to, kam až sahají. Obvykle však svou hudbu nepopisuji jako radikální. Spíš bych řekl, že uplatňuji odlišné přístupy při setkávání se s tradicí a přinášení jedna tradice, aby se mohl setkat s jinými tradicemi.

Souvisela vaše orientace na klezmer s rodinnou tradicí?
Vůbec ne. Není to úžasné, že jsem neměl v tomto stylu žádné zázemí, že jsem jej do svých dvaceti let dokonce ani neslyšel? Neexistovaly žádné zvláštní vazby, jen je to byla opravdu dobrá hudba. Stejně tak hraju salsu, s níž mě taky nic nespojuje.

Takže nejste jako David Krakauer, který říká, že hrát klezmer pro něj znamená objevovat rodinné tradice.
Ne, vůbec ne. Je jo jen skvělá hudba. Ale jako každá skvělá hudba má sílu evokovat, což se mi na něm líbí. Když říkám, že zní jako hlas mojí babičky, tak říkám, že tahle hudba má sílu vyvolávat podobné obrazy, stejně jako starý židovský jazyk, jidiš. Síla této hudby evokovat je udivující. To je důvod, proč je klezmer tak působivý. Ale není to něco výjimečného, co by měl jen klezmer.
Když hrajete hard jazz, tak evokujete obrazy New Yorku padesátých let, jeho nočních klubů, a když hrajete free, tak vyvoláváte vzpomínky na boj za rovnost a svobodu v šedesátých letech. A jiné písně zase evokují Karibik. Každá hudba vytváří určitý obraz.
Dokáže to i abstraktní hudba jakou píše Scelsia nebo Morton Feldman, i když nevyvolává jednoznačné obrazy, ale evokuje historii abstraktního umění. Když poslouchám Scelsiu, tak ve mě vyvolává vzpomínky na to, jak je moje rodina spojena s abstraktním uměním. To je síla umění evokovat, i když jeho záměrem zrovna je nic nevyvolávat.

Možná je to odpověď i na otázku o vztahu sionismu a klezmeru. U někoho může klezmer evokovat právě sionismus.
Jistě, pokud ho zajímá, tak určitě ano Otázkou je, kdo ovládá dialektiku kultury? Kdo má tu moc. Když v Německu nacisté kontrolovali kulturu, tak prohlásili, že lidová hudba, myslím heimatklange, reprezentuje jejich škodlivou ideologii, a to mělo vliv na německou kulturu, její nádherná lidová hudba je tím poskvrněna. Přitom mnohé z těch krásných lidových písní a balad byly velmi levicové a pokrokové. Když však nacisté dali veškerou lidovou hudbu do jednoho pytle, tak otrávili celou studnu. Svou vlastní studnu. A teď Němci svádějí velký boj, aby dosáhli opětovného uznání svého folklóru. Musíme proto být velmi, ale velmi opatrní, když někdo říká, že určitá kultura podporuje určitou ideologii.

David Krakauer

Co vás zaujalo na klezmeru?
Když jsem v roce 1987 začal hrát klezmer, byla to pro mě cesta k mojí minulosti a k mojí kultuře, kdy jsem hledal sebe samého. Byla to nejen pouť pro mě jako pro hudebníka, ale i pro mě jako pro Žida a člověka k něčemu, co je starší než moji rodiče, než moji prarodiče, k dědictví kultury. Ovšem cesta, která mě k němu přivedla, byla dlouhá a složitá. Nevyrůstal jsem s klezmerem, ale hudbou z televizních seriálů z počátku šedesátých let, jako byla Twilight Zone. Jako teenager jsem studoval současně klasickou hudbu a jazz a s Anthonym Colemanem jsem také hrál experimentální a avantgardní hudbu. Po studiích jsem opustil svět jazzu a stal jsem se interpretem klasické hudby, což mě frustrovalo, protože v srdci jsem cítil, že jsem improvizátor, tvůrce, písničkář. V té době jsem pomalu objevoval klezmer, jehož první revival proběhl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Poslouchal jsem jej a začal se stýkat s lidmi, kteří jej hráli.
V hlavě se mi rozsvítila malá žárovička, že klezmer je hudbou mých rodičů a hlavně prarodičů a praprarodičů. Jako Židé, kteří přišli do Americky z Východní Evropy, se zřekli všech tradic, jazyka i kultury, a rozhodli se nemluvit jidiš a být Američany. Na jednu stranu to bylo dobré, ale na druhou ne, protože jsme hodně ztratili, ale ne vše, babičce zůstal její přízvuk, a další lidi o lecčem z minulosti vyprávěli. Babička, která přišla z Minsku, si ještě pamatovala pogromy i to, jak bylo město vypáleno.

Pomohly vám jazzové zkušenosti při interpretaci klezmeru?
Myslím si, že klezmer stejně jako další styly world music pomáhají vytvářet současnou podobu jazzu, ale to, že klezmer je jakýmsi židovským jazzem, je pouhý mýtus. Klezmer je východevropská židovská lidová hudba a jazz zrodila afroamerická kultura. Oba styly se vyvíjely separátně a k jejich míšení došlo až dávno po jejich vzniku, nejdříve koncem třicátých let, ale tehdy šlo spíše o kuriozitu. Koncem třicátých let, fenoménem je to až dnes.

Nelitujete rozhodnutí zaměřit se na klezmer?
Ne, poskytl mi perfektní místo pro komponování a improvizaci. Splnil jsem si díky němu své muzikantské sny, hrál jsem s Klezmatics, s nimiž jsem natočil rané desky Rhythm and Jews a Jews with Horns, vedl své vlastní kapely a spolupracoval se smyčcovým kvartetem Kronos. Byla to nádherná dvacet let dlouhá cesta, které pokračuje a každý den se rozvíjí.

Nakolik je klezmer spojen se sionismem a radikálními židovskými kruhy, jak zmiňoval významný newyorský avantgardista Elliott Sharp?

Nemohu říci, že by byl spojen přímo se sionismem, klezmer je starší než sionismus, objevil se tu dříve. Je to taneční hudba, která se hrála na svatbách a slavnostech, je sekulární, i když se v něm objevují náboženské vlivy, působil na ni zpěv kantorů v synagogách. Sám jsem ve své hudbě nikdy nemluvil o sionismu, ale klezmer může být spojován s konzervativními reakčními židovskými názory, protože se vrací k dědictví předků, k odkazu minulosti. Záleží ovšem na každém jedinci, jak k němu přistoupí a o tom se každý umělec rozhoduje sám. Když se vracíte k dědictví předků, dostáváte se do kontaktu s dědictvím dalších kultur a můžete v sobě objevit něco velmi upřímného a podělit se o to se světem. Klezmer má jednoduchou formu a některé jeho základní prvky mohou připomínat i blues, takže nabízí velký potenciál pro přímé vyjádření.

Není klezmer dávno mrtvou uzavřenou formou?
V době, kdy jsem vyrůstal, se na klezmer pohlíželo jako na nostalgickou hudbu, která se jen vrací do minulosti. Klezmer skutečně oplývá nostalgií, ale mě u každé hudby zajímá možnost posouvat ji vpřed a zjišťovat, kam až lze s touto tradiční formou zajít.
Ačkoli jsem sedm let hrál se skupinou Klezmatics a tudíž představuje kořeny mé tvorby, když jsem v polovině devadesátých let založil vlastní kapelu, uplatňoval jsem v ní své nápady jdoucí jiným směrem. Beru klezmer jako odrazový můstek. Proměna jeho podoby souvisí s mým názorem, že se hudba musí měnit, protože žádné umění nemůže zůstat stejné beze změn, přetrvává nostalgie, ale zbytek se vyvíjí. A klezmer má velký potenciál dál se vyvíjet, i když to znamená, že se jeho forma mění a stává se něčím jiným.

Jak ale posouvat tradiční hudbu?
Od poloviny devadesátých let jsem vždy využíval elektrickou kytaru, abychom získali názvuk modernosti, ale současně zachovali drsnost a hrubost starých nahrávek písní z dvacátých let, které natočili přistěhovalci z Polska a Ukrajiny a na kterých jsem se já klezmer učil. Myslím si, že elektrická kytar dodává této hudbě syrovost a bláznivost, kterou si pamatuji ze starých nahrávek. V posledních letech spolupracuji s Joshem ,Socalled‘ Dolginem, který je o dvacet let mladší než já, mně bylo vloni v září padesát, zatímco Socalled nemá ještě třicet. Spolupracovat s ním je pro mě nádherné, protože přináší prvky hip hopu, pracuje s rytmickými smyčkami a rapem, ale vždy velmi originálně. V hip hopu vždy ukazuje svoje židovství, protože zpívá v jidiš.