Jednou z hvězd letošního festivalu Colours Of Ostrava je fenomenální zpěvák BOBBY McFERRIN, který posunul výrazně dál pojetí sólového zpěvu a capella.
Tentokrát se představí nejen sám, ale také s triem WeBe3:
„Tentokrát s sebou budu mít vokální trio WeBe3. Po úspěchu Don’t Worry Be Happy, jsem chtěl, aby můj hlas dokázal to, o čem jsem v ní zpíval. Založil jsem skupinu Voicestra, která pro mě byla jako rodina, zpívali jsme spolu každý den. A všichni tři zpěváci z WeBe3 byli od počátku součástí Voicestry a pak založili své vlastní kapely, s nimiž vystupovali. Bude zábava dát publiku možnost vidět, jak společně pracujeme a hrajeme.“
Lidský hlas je vůbec prvním hudebním nástrojem. Je nějak možné ještě dál rozšířit jeho možnosti a dát mu větší sílu?
Nevím… Když mě poprvé napadlo zpívat Bachovy etudy, lidé si myslili, že posouvám limity lidského hlasu, ale já si nejsem jist tím, že je to pravda. Něco jsem slyšel v hlavě a reprodukoval to na svůj nástroj. Zpívat Bachova arpeggia je skvělé cvičení, které vyžaduje velkou přesnost ladění. Pořád to doporučuji mladým zpěvákům. Ale je to silnější než prostá lidová píseň? Ve skutečnosti ne. Kdykoli zpíváme pro druhé, je to silné. Myslím si, že by lidé měli častěji zpívat.
Máte zájem o dvojhlasé a hrdelní zpěvy z Tuvy nebo Altaje a Tibetu?
Jsou krásné. Když jsme v roce 2010 uváděli v Moskvě improvizovanou operu Bobble, byl v souboru neuvěřitelný zpěvák z Tuvy Andrej Mongue. Mohl jsem slyšet a fyzicky cítit způsob, jak vytvářel zvuk. Bylo to tak odlišné od způsobu, jímž většina z nás zpívá! Něco podobného občas vytvářím, když zpívám shluk not, to se myslím nějak hrdelnímu zpěvu blíží. Rozhodně to není tradiční technika. Jak jsem říkal, snažím se zpívat to, co slyším v hlavě. Všichni jsme lidé, kteří vytvářejí zvuky bez ohledu na to, odkud pocházíme.
Co si myslíte o použití zvukových procesorů a efektů, které mění lidský hlas, jako jsou pitchshiftery, phasery nebo vokodéry, či o použití samplerů se zasmyčkovanými hlasy?
Hodně mladých lidí, kteří objevují vokální hudbu, používá tyto elektronické efekty jako extenzi svého nástroje. Pro mě je přirozenou extenzí uplatnění mikrofonu nebo vrstvení stop při nahrávání ve studiu, což taky běžně dělám. Možná je nezvratná evoluce, ale všechny ty efekty mi moc dobře neznějí, nevyvolávají ve mně žádný pocit, není to dost vřelé. Věřím v improvizaci a nechci být něčím svázaný. A tomu je těžké se vyhnout, když pracujete se smyčkou nebo manipulujete s posunem fáze. Raději slyším lidi zpívat a přijímám riziko, že je uslyším zaškobrtnout nebo dělat něco nedokonalého. Někdy pak uslyšíte něco tak dobrého, tak dojemného, že se vám zastaví srdce. A vyplyne to z nálady okamžiku, stane se to naživo v reálném čase.
Spolupracoval jste s mnoha známými muzikanty, jako byl třeba Yo-Yo Ma. Jak si své spolupracovníky vybíráte?
Jsem velmi šťastný, že si mě pozvalo tolik velkých umělců, abych s nimi spolupracoval. Když jsem měl poprvé šanci spolupracovat s Chickem Coreou, byl jsem vzrušený, protože miluji jeho hudbu. Ale nedokázal jsem si představit, jaké to bude – a bylo to jako si navzájem číst v myslích. Proto jsme během dalších let spolupracovali, kde se jen dalo. Hudba je velmi mysteriózní. I Yo-Yo a já jsme během let mnohokrát spolupracovali. Ale byly i jiné případy, kdy jsem měl šanci hrát s muzikanty, které jsem uznával, a nefungovalo to. A přirozeně tu jsou taky otázky logistiky a termínů, takže někdy to vypadá, že štěstí a osud řídí, které projekty se uskuteční a které jdou stranou.
Býváte často označován za jazzového zpěváka. Co pro vás tenhle žánr znamená?
Vyrůstal jsem v domě plném hudby všech možných stylů, ale zejména klasiky, opery a jazzu. Jsem velmi vděčný, že v dětství kolem mne zněla všechna tahle hudba. Zkušenost z dětství mi pomohla pochopit, že na žánru nezáleží. Všechno je o lidech, kteří vyjadřují sami sebe, vyprávějí hudbou příběhy o životě. Ale jazz miluji, poslech Milese Davise, Herbieho Hancocka a Keithe Jarreta, kteří mají kořeny v jazzu, byl mnohdy jako velký svátek. Neškatulkuji. A sebe beru jako někoho, kdo tvoří hudbu.