Od grindu Napalm Death k temnému ambientu

Zakladatelé grind coru Napalm Death prodělali v osmdesátých letech mnoho proměn, než dospěli k radikálnímu pojetí debutového alba Scum. A ještě pestřejší osud měli muzikanti, kteří se na jeho podobě podíleli. Kytarista Justin Broadrick později založil temné industriálně laděné Godflesh a spolupracoval s Jarboe. Bubeník Mick Harris hrál později v Zornových Painkiller a založil Scorn zaměřené na dark ambient, v nichž zpočátku hrál i baskytarista NICHOLAS BULLEN.

9_Od_grindu1Právě Bullen spolu s bubeníkem Milesem Ratledgem Napalm Death v roce 1981 v Birminghamu založil. Zpočátku se pod vlivem Crass zaměřili na anarchopunk a vystupovali před Amebix. Změna orientace přišla v polovině 80. let. V roce 1983 se Bullen setkal s kytaristou Justinem Broadrickem, s nímž se věnoval zvukovým experimentům v jeho souboru Final. V roce 1985 Napalm Death Broadricka požádali, aby se k nim přidal. Milese záhy vystřídal nový bubeník Mick Harris. S novými členy se skupina pustila do radikálních experimentů, které vyvrcholily na debutu Scum z roku 1987, kde Napalm Death nabídli tu nejextrémnější formu hudby – výbuch koncentrované energie soustředěný do několika sekund. Říkalo se tomu blast snare. Dál však už jít nešlo. Těžko natočit kratší skladbu, než je sekundová You Suffer. Během natáčení také Bullen a Broadrick odešli. Nahradili je kytarista Bill Steer a zpěvák Lee Dorian, kteří nahráli druhou stranu debutu. Trio, které natočilo první půlku Scum se však ještě jednou sešlo ve skupině Scorn, kterou založil Mick Harris v roce 1991. Až do roku 1995 v ní působil Bullen a na raných nahrávkách jako host hrál i Broadrick. Bullen pak hostoval s Germ, podílel se na projektu Umbilical Limbo a pod různými pseudonymy natáčel sólová alba. V duu s producentem a baskytaristou Billem Laswellem natočil desku The Bass Terrors. V roce 2009 se představil v pražském Chapeau Rouge se sólovým projektem Alienist, zaměřeným na dark ambient.

První nahrávky Napalm Death se objevily na kompilaci Bullshit Detector, kterou dali dohromady Crass. Ovlivnily vás nějak jejich anarchistické ideje.
Značně. Mám-li být upřímný, od první chvíle, kdy jsem slyšel v roce 1979 Crass, kteří byli hlavními koordinátory anarchopunkové scény, pro mě představovali tu nejdůležitější skupinu. Kombinovali celou řadu odlišných přístupů k hudbě s extrémní politikou, ale taky s literaturou, filozofií a filmem. Viděl jsem je hrát osmkrát a byly to asi ty nejlepší koncerty, co pamatuju. Politický obsah, který nabízela anarchopunková hudba, měl nejblíž k tomu, jak jsme se já a Miles, myslím Milese Ratlege, se kterým jsme postavili Napalm Death, dívali na politiku, a jak se na ni stále dívám. Jsem extrémně levicový. Zvuk, který byl nádherný sám o sobě, byl manifestací této politické perspektivy.

Mezi prvními nahrávkami a debutovým albem Napalm Death je značný rozdíl. Čím to, že jste tak 9_Od_grindu2zrychlili?
Scum
byl napsán koncem roku 1985 a začátkem roku 1986, ale já jsem thrash poslouchal už od let 1980 a 1981, jenže jsem dlouho nepotkal žádného hudebníka, který by ho chtěl hrát. Pustil jsem se do něj až s Justinem Broadrickem a Mickem Harrisem. S Justinem Broadrikem, který později vedl Godflesh, jsem se potkal v roce 1983. Měli jsme zájem o podobnou hudbu, o Whitehouse, Throbbing Gristle a Ramleigh, o paraelektroniku, stejně jako o punk, post punk a reggae. Vytvářeli jsme extrémní zvukové koláže na hranici hluku. Myslím, že se chystá vydat pětialbový box těchto nahrávek, které jsme spolu vytvořili. Mick chtěl celé roky hrát rychle, ale taky se mu nepodařilo potkat vhodné lidi. Až když jsme se seznámili, mohlo vzniknout tohle. Kdybychom se seznámili o čtyři roky dříve, tak bychom to udělali o čtyři roky dříve. Už v letech 1982 až 1983 se mi líbili japonští GISM. Hodně se mi taky líbilo, jakým způsobem ovlivnili Discharge Skandinávii, protože tamní kapely měly hutnost, ale taky určitý chaos, který byl vzrušující. Uplatňovaly velmi nebezpečný přístup ke kvalitě zvuku. V té době se mi líbilo nasazení kapel, jaké měli raní Gangrene a další americké kapely posouvající hranice tímto směrem. Ve zvuku jsem měl vždycky rád extrémní přístup.

Proč vás tak přitahují tolik extrémy a temnota?
Podívejte se na slunce, taky vytváří stín. Ale jde i o způsob mého vnímání – když si užívám života, nepotřebuju psát. Těším se z toho a nemám potřebu to dávat najevo. Zaměřuji se na vyjádření jiných pocitů, než je štěstí. Vždycky jsem měl zájem o extrémní polohy v umění i v životě – od extrémních fyzických aktivit až po statické filmy, kde není příběh, kde není vyprávění. Zabýval jsem se tím více než šťastnými popsongy a veselými knížkami. Mám mnohem větší zájem o Dostojevského než o filmy se superhrdiny. Dávám přednost oblastem, které není tak snadné odkrýt, jimž není tak snadné porozumět.

Dá se to uplatni i na Scum?
Ano, nejednalo se jen o to, že jiná byla hudba. Odlišný byl i náš posluchačský vkus. Bylo to ovlivněné Swans a Killing Joke.

Jak jste se dostal od punku ke zvukovým plochám?
Byl to docela přirozený proces. Pořád jsem hledal hudbu, která by mě zaujala. Ačkoli jsem hrál hudbu, kterou můžete považovat za punk, tak jsem poslouchal i hodně odlišné styly. Protože jsem byl opravdu mladý, punk jsem poslouchal od deseti let, nechápal jsem bariéry mezi různými žánry. Myslel jsem si, že Scritti Politti byla punková kapela, protože měli zájem si vydávat desky sami. I o Good Missionaries jsem si myslel, že je to druh punku. V roce 1980 jsem poslouchal Cabaret Voltaire nebo Throbbing Gristle. Jak jsem se vyvíjel, tak mi lidi pouštěli experimentálnější hudbu. Protože mě zajímal i film, slyšel jsem také Ligettiho a Pendereckého. Když mi bylo šestnáct, poslouchal jsem velmi široké spektrum druhů hudby a pořád jsem chtěl poznat víc. Vypadá to velmi přirozeně. Jak plynul čas, tak jsem objevil, co vyhovuje mému osobnímu vkusu a zaměřil jsem se více právě na tuto oblast. Opustili jsme tradiční představy o hudební struktuře a ladění, které se stalo na Západě v několika posledních stoletích dominantní. Ale já nevím, jestli se k tomu potřebuju vyjadřovat, protože pro mě je důležitější se vyjadřovat ke každodennímu životu než ke zvuku. Když jsem byl zamlada v kapele, texty se věnovaly této oblasti politiky. Byla to velká inspirace a dávala nám velkou svobodu.

Ale dark ambient a podobné žánry také potřebují odlišný přístup k nástrojům a jiné nástroje, než když 9_Od_grindu3hrajete punk.
Klíčové podle mě je, že se pořád jedná o kompozice, i když to nejsou kompozice v tradičním rock’n’rollovém schématu. Rock má sloky a refrény a změny nálad. Když děláte hudbu, která může být označovaná za ambient, používáte všechny tyto prvky, ale ne v tak jednoduchém jazyku. Mohou tam být také posuny v náladách a v dynamice, aniž by však měly tyto skladby prostou strukturu rocku. Osobně jsem v hudbě preferoval kusy mající charakter mantry postavené na jednom tónu. Skupiny, které se mi líbily, nikdy nebyly zaměřené na psaní písní. Většinou hrály celou dobu jeden riff. Neviděl jsem velký rozdíl mezi nimi a experimentálnější hudbou, pro mě to byl jen odlišný prvek téhož hudebního kontinua. A když jsem si uvědomil, že chci dělat právě tohle, nepředstavovalo to pro mne žádný velký posun. Už jsem se tomu věnoval, experimentoval jsem s magnetofony, pro sebe jsem si nahrával zvuky a zesiloval je a upravoval. Můj zájem psát rockové písně tak zahynul velmi rychle.

Vnímáte rozdíl mezi tím, když hrajete na baskytaru a když na pódiu mícháte a procesujete zvuky?
Když hraji na baskytaru, je to velmi odlišné, vytvářím mnohem agresivnější materiál, protože v tom je aspekt fyzického výkonu. Zvuk utváříte za pomoci svého těla a sám cítíte vibrace. Je v tom taky určitá agrese, která je pro mě zajímavá. Když zvuk jen procesuji, tak se mě to fyzicky tolik nedotýká. Má mysl má taky více prostoru, ve kterém se může pohybovat. Někdy taky ale vytvářím nahrávky s basou jako zdrojem zvuku a pak jej procesuji, nebo procesuji zvuk akustických nástrojů, které jsem nahrál. Pokud ale hraji přímo na basu, cítím v tom jemný rozdíl.

Co vás přivedlo ke spolupráci na prvních třech albech Scorn, což byl projekt vašeho dávného partnera z Napalm Death Micka Harrise, jemuž taky grind core už nestačil?
Ještě než jsem opustil Napalm Death, navrhoval jsem uplatnit v jejich zvuku prvky dubu. Chtěl jsem spojit grind core s dubem. Místo toho, abych měl v přechodu ve středním tempu metalový riff, chtěl jsem tam dubovou figuru. Připadalo mi to zajímavé, protože to působilo nepatřičně. Místo ohlasů reggae jsem však v dubu chtěl uplatnit negativní, bezútěšný přístup post punku a výsledek zkombinovat se záplavami zvuků, vytvořit mohutný sound. Taky jsem chtěl využít repetitivní na smyčkách postavený rytmus hip hopu, který jsem vždycky poslouchal, s hlubokou basou dubu. O pár let později chtěl Mick Harris taky dělat něco jiného, zkoušel pracovat se skupinou muzikantů, ale nedařilo se mu to. Věděl, že máme velmi podobné zájmy, tak jsme se spojili. Proběhlo to velmi přirozeně. On zrovna opustil Napalm Death a já už pracoval v podobných oblastech. Myslel jsem si, že naše spojení by mohlo být docela zajímavé.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi sólovou prací a hraním v kapele?
Když pracuji s dalšími lidmi, tak je to většinou skutečná spolupráce, opravdový rozhovor. Neuplatňuji přístup, že by všichni měli hrát přesně to, co chci já, bez ohledu na jejich pohled. Na práci s dalšími muzikanty se mi líbí, že neděláte to, co byste býval chtěl, protože dáváte prostor ostatním, aby se do toho dostalo to, co chtějí oni. Právě tak může vzniknout něco odlišného, protože jsou do toho zaangažováni další lidé. Hodně často mi připadá, že je to něco vně mě samého, takže k tomu mohu přistupovat s odstupem. Pro mě je to výzva, protože mohu reagovat a odpovídat na to, co přinášejí ostatní. Pak dělám věci, které obvykle nedělám. Když pracuji sám, je to přirozeně především vyjádření mne samého a velkou roli hraje objevování mých vlastních zájmů a obsesí. Obecně ale dávám přednost tomu pracovat s dalšími lidmi kvůli možnosti, že nastane něco neočekávaného.

Jaké bylo pracovat s Billem Laswellem, který má velmi široký záběr?
Pokud se setkáte s tímto typem lidí, nejprve oceníte jeho hudbu kvůli spektru. Pokud se vám líbí, je spolupráce velmi snadná. Když jsem se s Laswellem setkal, zjistil jsem, že je velmi lehké s ním hovořit jako s člověkem, je velmi osobitý, plný nápadů. Musím však podotknout, že takových je hodně muzikantů, se kterými se potkáte. Sdílíte stejný jazyk hudby, i když ten, jímž mluvíte právě vy, je malinko odlišný.

Foto autor

Přidat komentář

1 komentář u „Od grindu Napalm Death k temnému ambientu

  1. Fajn rozhovor, hlavně to, jak hned na začátku říká, že je extrémně nalevo – to potěší (a tuzemští „alternativci“ by si z toho mohli vzít příklad, nebo se aspoň zamyslet).
    Jinak jak tam mluví o svých vlivech/vzorech, tak ne Gangrene, ale Gang Green – stará bostonská HC kapela.