Původně shoegazová kapela Iggy Mayerov vznikla koncem roku 2016 ve složení Terka (zpěv, perkuse), Michal (kytara, zpěv) a Kuba (baskytara, zpěv), později se přidali Martin (klávesy, syntezátor) a Jirka (bicí). V průběhu let se kapela posunula od rozsáhlých retrospektivních skladeb k chytlavějším písničkám, které mají blízko k dream popu či noise popu. Po vydání dvou EP Stardust (2017) a Silhouette (2018) pracuje v současnosti kapela na svém prvním albu, které se bude jmenovat Millennial Cliché a kterému předcházely dva singly: Glastonbury a Stuck with U. K rozhovoru jsem se sešel s Terkou, Michalem, Kubou a Martinem.
Jak jste daleko s přípravou první desky?
Terka: Plánujeme ji vydat na jaře, což je už vlastně teďka.
Michal: Proč říkáš na jaře, když to vyjde na podzim?
Kuba: Počkej, deska vyjde na podzim?
Michal: Já to vím, Terka to ví, Martin to ví.
Kuba: Ale vy jste mi to neřekli.
Terka: Realita je taková, že vyjde spíš na podzim.
Michal: Vyjde letos!
Kuba: To byli Iggy Mayerov! Děkujeme za rozhovor! Posíláme klíčenku!
Martin: Ještě tam můžeš napsat, že v době nahrávání rozhovoru bubeník nevěděl, kdy deska vyjde.
Michal: Jirka počítá s podzimem.
Proč se bude album jmenovat Millennial Cliché?
Terka: Sedli jsme si všichni ve zkušebně a ve změti hloupých a ještě hloupějších výkřiků se najednou ozvalo „Millennial Cliché“. V tu chvíli jsme Kubu poslali do háje a shodli se na tom, že to je snad nejhorší název, který toho večera zazněl.
Kuba: Když jsme si pak prošli texty na desku, došlo nám, že „Millennial Cliché“ shrnuje to, o čem ty písničky jsou, a co my sami jako mileniálové řešíme. Úzkosti, deprese, hledání sebe sama…
Prostě jako každá jiná generace.
Vlastně jako každá generace. Ten název nám přišel i jednoduše zapamatovatelný.
Jaká jsou další klišé?
Terka: Pěstují pokojové kytky – my jich doma máme milion.
Kuba: Nebo projdou syndromem vyhoření v mladém věku, třeba jako já.
Je obtížné se prostřednictvím textů svěřovat publiku?
Terka: Teď už ani ne. Pro mě to má terapeutický efekt. Když mě napadne téma, o kterém by text mohl být, tak zjistím, jak na tom já s tím tématem jsem – jestli to mám vyřešené, nebo ne. Co se týče písničky Glastonbury, která je o ztrátě kamarádky, tam jsem zjistila, že to pro mě bylo náročnější téma. Ta ztráta přátelství nebyla jednoduchá a skrz tu písničku jsem si to sama v sobě nějak vyřešila.
Během několika málo let u nás vzniklo více shoegazových skupin: Manon Meurt, DIV I DED a vy. Je to dílo náhody, nebo lze vystopovat nějakou příčinu?
Kuba: To bylo částečně způsobeno obnovenou kariérou kapely Slowdive, kterou jsme v té době začali všichni poslouchat. Ta muzika je hodně založená na emocích a v době, kdy jsme ještě ve třech zakládali Iggy Mayerov, nás to hodně chytlo a řekli jsme si, proč nezkusit něco podobného.
Michal: Já si spíš myslím, že to byl přirozený vývoj. Manon Meurt mě hodně bavili, i když jsem tehdy ani nevěděl, co to je shoegaze. Ta hudba byla jiná a tady v Česku ji člověk nebyl zvyklý poslouchat. V těch letech 2013, 2014 ta hudba působila strašně vyspěle a naléhavě. Já to hrozně začal chtít hrát…
Kuba: A teď to nehraješ.
Michal: To je vývoj. Dospěli jsme k tomu, že nás začalo bavit skládat přímočařejší věci.