Zpěvák a skladatel z Chicaga vzdoruje jakýmkoliv stylistickým charakterizacím. Zdánlivě pop s jazzovým feelingem, ale ne tradičním be-bopovým způsobem, jindy pak skoro ryzí funky jazz s chytlavými popůvkami, jenže ani náhodou ve smyslu posledních newyorských rap-hip-hopových úletů Milese Davise či veškerých nástupníků. Sem tam se vrhne do rockového vytvrzení. Někteří hodně opatrní = hluší recenzenti si po jeho fenomenálním debutu Whelm (2013) pomáhali škatulkou R&B. Což je totální nonsens, protože právě tady si Mullin nebere servítky vůči komukoli a čemukoli – je to absolutně svobodné a jeho nejrockovější autorské album. Jenže ten hlas, práce s hlasem, přerazí jakékoli fádní stylové škatule. Určitě je v něm bolavě vznětlivé nitro Jeffa Buckleyho, někdy snad i George Michaela, kdyby teda byli zpěváky kapely avant legendy Gong. Mullinův zpěv je až absolutně neuvěřitelně variační a v mnoha polohách připomene emočně vypjaté vokály Kate Bush nebo ve výpravných koloraturách Joni Mitchell. Ne darmo si Sachu Mullina po druhém albu Duplex (2017) na koncertní turné hostovsky brali kapely či persony jako rockoví experimentoři Dead Rider, prog-metaloví Kayo Dot, psycho-noisoví alternativci Cheer-Accident, jazz-punkoví Lovely Little Girls nebo vokální všedivín Bobby McFerrin, který svého mladého kolegu označil za anděla a mimozemšťana. Julee Cruise, v červnu 2022 ze své vůle tento svět opustivší hudební múza Davida Lynche a blízká kamarádka Sachy Mullina: „Páni, to je ale hlas! Skutečný klenot.“
Vše výše řečené je k novému albu tak nějak málo. Mullin tu zpívá s rozsahem, který snadno posune z falzetu do jiného světa během jediného nádechu, jediného tlukotu srdce. Všechny písně jsou filmově evokační, strhující a odvážně cool vlnivě/poutavě dynamické. Tapisérie utkaná ze žánrů, emocí a příběhů, s geniální muzikálností tvořící atmosféru říše divů. Pojímá hudbu v celé její šíři a popírá jakékoli žánrové hranice. Jaká radost! Hostina!