Indonéská dvojice měla přijet koncertovat do Prahy a ze známých důvodů to nevyšlo. Takže příště, ale kdo ji ještě neviděl naživo, měl by zůstat v pohotovosti. Apokalyptické album pro apokalyptické časy s nejasným koncem k tomu dává pořádný důvod. Senyawa, která doma nikdy nebyla za proroka, ho navíc nabídla desítkám světových labelů k volnému použití ve smyslu: data vydání, obaly, design a bonusové remixy jsou na vás.
Z mnoha profilů i přes nepopiratelnou zasvěcenost prosvítal místy údiv, jak je možné, že na Jávě existuje s tradicemi tak radikálně pracující kapela. Zaprvé: s tradicemi? No, jak myslíte; a raději si to nemyslete dlouho. Zadruhé: a kdyby, tak proboha proč ne? Háček je totiž v tom, že být považován za avantgardního experimentátora může být celkem fajn, pokud zrovna nepocházíte z Jávy, tedy z třetího světa, takže jakápak avantgarda.
„Nechceme a nemůžeme být označeni za tradiční hudebníky, natož za indonéskou skupinu. A dokud nás nebudete nazývat world music, je nám úplně jedno, jak naší hudbě budete říkat,“ tvrdí zpěvák Rully Shabara pocházející z ostrova Sulawesi, zatímco instrumentalista Wukir Suryadi dorazil do Jakarty, kde mají stálou základnu, z Východní Jávy.
Šetřeme masakry, sonickými nářezy, šamanismem a jiným publicistickým haraburdím: tohle je hudba, kterou nejprve musíte slyšet, obzvlášť zpěv/frenetický řev/rituální deklamaci v mnoha jazycích. A teprve pak číst o propasti překlenující abstraktní ozvěny tradičních stylů s metalem, noisem, punkem, dronem, elektronikou, zkreslenou kytarou a vlastnoručně vyrobenými nástroji, včetně těch původně zemědělských, do výsledku, který se vlastně popsat nedá.
Alkisah (Once Upon a Time) má být příběh o fiktivní zemi tušící vlastní konec a přípravě na následný postapokalyptický život v ideální civilizaci, která nemusí mít nutně nic společného s tím „tady na Zemi“. Zahrnuje rovněž otázku, jak se má umělec vyrovnat se současností. Třeba s tragickým vztahem Indonésie k přírodě.