Dnešní můj sloupek je malým, ale recentním doplňkem skvělého seriálu Michala Bystrova Příběhy písní otiskovaného zde v UNI. Všechny hlavní americké deníky přinesly v lednu zprávu o smrti Williama Devereux Zantzingera (69), člověka, jenž dostal půlroční trest vězení za usmrcení černé servírky Hattie Carroll na charitativním plese v jednom baltimorském hotelu v únoru 1963, což vzápětí přimělo Boba Dylana k napsání dramaticky dojímavého, téměř investigativně novinářsky pojatého songu s názvem The Lonesome Death of Hattie Carroll (viz 3CD Biograph), jenž se stal klasikou protestního folku 60. let. Zantzinger, tehdy čtyřiadvacetiletý majitel tabákové plantáže v Marylandu, přišel na ples už značně podroušen a svoji hůlkou uhodil několik zaměstnanců hotelu a rasově je urážel. Od servírky Carroll si objednal drink, a protože se mu zdála její obsluha pomalá, praštil ji několikrát holí. Ta odběhla do kuchyně a zhroutila se. Policie obvinila Zantzingera z rušení pořádku. On se dostal ven na 600 dolarovou kauci. Příštího dne však Hattie Carroll zemřela a Zantzinger byl obviněn z vraždy. Při procesu se prokázalo, že Carroll nemohla zemřít na samotné údery holí, ale že současně trpěla hypertenzí. Soud přehodnotil vraždu na zabití a vynesl rozsudek ve výši 6 měsíců vězení. Dylanovi tehdy někdo ukázal reportáž o případu v novinách a on šestiminutovou baladu dle svých slov napsal v jedné kavárně na Manhattanu, podle jiných u Joan Baez v Kalifornii. Názory na píseň se v pojetí kritiků liší. Zatímco profesor Christopher Ricks písni věnoval celou kapitolu své knihy Dylan’s Visions of Sin (2004), kde Dylana chválí za „exaktní kontrolu každého vyřčeného slova,“ Clinton Heylin, autor díla Bob Dylan: Behind the Shades Revisited (2001) napsal, že song je „na samé hranici šíření pomluv“ pro své „mlhavé ztvárnění faktů případu.“ Například, Zantzingerovy „vysoké konexe v politice,“ zmiňované Dylanem, byly velmi přehnané a naopak, Dylan nikde v písni nezmiňuje překvalifi kování trestného činu vraždy na zabití, nýbrž opakovaně vypichuje pro posluchače dojímavější, protože příliš nízký šestiměsíční verdikt. V textu jsou i faktické chyby, nebo spíše záměrně volné nakládání s fakty. Například, paní Carroll neměla 10 nýbrž 11 dětí, což by se však nehodilo do rytmické stavby Dylanova verše. Dylan též vypustil ono „t“ v protagonistově jméně. Jedinou známou reakci samotného Zantzingera na Dylanův song zaznamenal Howard Sounes ve své knize Down the Highway: The Life of Bob Dylan (2001). Zantzinger, který byl navíc v 90. letech stíhán pro daňové podvody a vyhýbal se všem novinářům, mu totiž řekl: „Měl jsem ho tehdy zažalovat a poslat do vězení.“
