Hevhetia, 2021, 36:21
Íránský klarinetista, basklarinetista a saxofonista Soheil Peyghambari nezvolil pro sólové album zrovna lákavý název. Nebo se zrovna cítíte nechutně dobře a toužíte si pustit kvůli rovnováze hudbu vyjadřující disforii (rozladění, sešup do deprese, zkrátka opak euforie)? Ale názvy jsou od toho, aby mátly. Však titul Dark Side Of The Moon také nezní zrovna chytlavě a jak se ta deska dobře prodávala.
Peyghambari se na mezinárodní scéně prosadil jako člen Quartet Diminished kytaristy Ehsana Sadigha, kapely podle vlastních slov mísící „etnickou rituální hudbu, estetiku art rocku 70. let a jazzovou avantgardu, aniž by se nechala omezovat idiomy jakéhokoliv z těchto žánrů“. Zároveň má za sebou improvizační album Småland Project – Scapes se švédskými hudebníky Stefanem Levinem a Hansem Nymanem, spolupráci s Tonym Levinem atd. To vše slyšíme i v jeho sólovém projektu. Umí se nad ambientními elektronickými krajinami pohybovat ve frippovsko-kingcrimsonovských improvizacích, freejazzově rozdovádět nebo třeba synteticky přetavit zvuk dechových nástrojů do estetiky analogových moogů a střihnout si reminiscenci jazz rocku.
Skutečně téměř sólové album, kde epizodní výjimky tvoří hostování bubeníka Rouzbeha Fadaviho (Soheilova spoluhráče z Quartet Diminished) v jedné a francouzské kontrabasistky Leïly Soldevila v jediné další skladbě, sice znamená důraz na zvuk Soheilových dřev, ale zdaleka ne výhradně. Soheil několik kusů docela sytě zaranžoval. Ať už vrstvil dechové nástroje mnohočetně nad sebe, viz titulní opravdu trochu znervózňující Dysphoria s proplétacími se minimalistickými kolečky, nebo využil loopy, samply (např. proslov vizionářského perského šáha Muzaffaruddína z roku 1905, první zvukový záznam pořízený v Íránu) či počítačově-klávesové šumy a „huky“ v podkresu. Hudbě navíc kralují nápadité a sdělné melodie, inspirované íránskou tradicí. Bez obav, poslech vydařené nahrávky vám disforii nezpůsobí.