Norský renesanční umělec Leon Kristoffer je sám o sobě skvělým muzikantem, zvukovým inženýrem a textařem. Tady si však vybral osm básní Edgara Allana Poea, které prokládá něčím, co může být i hudebně okultní magií. Tohle album je podle Kristoffera druhým dílem jeho zamýšlené Aandegrav Trilogy o podstatě smutku, jejíž první kapitolou bylo dvoupísňové EP The Lotus of Dahlia z dubna 2023. Říše Spirit Tomb je místem, kde čarují staří duchové a mluví o otevřených ranách bolesti srdce v niterně čisté podobě – protože ve všem je krása. Nehybné maso zesnulých a jejich spektrální údy se proplétají v tanci, který nakonec doprovází mrtvé do jejich konečného cíle k věčné útěše.
Vidí-li člověk, že jde o zhudebněné básně E. A. Poea, často mu naskočí cosi hrozivého. Tohle Kristofferovo hudební dílo, ve volném překladu z latiny snad Duch slz: Vlévání bolesti, ani náhodou neevokuje strach, nebo dokonce hrůzu. Spíš usebrání a kontempaci. Je to opojná melanž klavíru, violoncella a zpěvu. Leon Kristoffer používá u každé písně různé vokální přístupy a témbry. Někdy zní jako žena (třeba od milostného chropotu Janis Joplin po hlasové hrátky Diamandy Galás), jindy zas polodeklamačně tragédozlověstně jako David Tibet z Current 93. A šepot je natolik důrazný, že strhne víc než křik, že i v nejintimnějších momentech působí dojmem monumentu. Album otevírá mistrovská balada Alone v nastavení do velesmutné gotické zvukové scenérie s truchlivým violoncellem a výpravným zpěvem. Pak nádherná Annabel Lee se šepotáním textu, zasněným mikromelodickým klavírem à la Erik Satie a lehce najazzlým zvukem. Každá píseň vyvolává přízraky, vzpomínky a naděje z hloubi podvědomí a přináší reálně oživlý halucinační zážitek. Nejvyšším až božským momentem je předposlední A Dream within a Dream, která skoro hmatatelně posluchače nese do onoho jiného světa. Pokud by byl opravdu takový, není proč se bát takovéhoto průletu šerosvitem do krásy.