O druhém albu Steven’s (vítězů Blues Aperitivu 2022, na Blues Alive pak zahráli víc než se ctí) uvádí tisková zpráva, že „propojuje blues-rock s prvky britpopu“. Jistě že to může působit jako snaha smířit oheň s vodou. Vždyť pro mnohé je blues symbolem ryzosti a britpop velkohubé podbízivosti. Jenže obě zjednodušení jednak absolutně neplatí, vždyť velkohubost a chytlavost (i v kladném „šoumenském“ smyslu) může patřit i k bluesovému folkloru, a britpop těžil z „britské invaze“ 60. let, a ta zase jaksi vznikla jen a jen z obdivu k americkému rock’n’rollu, rhythm-and-blues, a tím pádem blues. A frontmana Štěpána Kordíka jistě musely ve formativních letech ovlivnit populární ostrovní kytarovky. Takže je tohle spojení, které navíc platí jen pro některé songy jako Fat Cat, You Bitch nebo úvodní a titulní příjemný kytarový popík 90’s Kid v sonickém střihu dle Oasis, naprosto v řádu věcí. Že se kapela pohodlně neomezuje jen na ověřené bluesrockové mustry je samozřejmě jedině dobře.
Album je zkrátka naštěstí nikoliv primárně o žánrech, ale o písních. Posluchačsky vstřícných a komunikativních, ale vyrůstajících z oněch zemitých „roots“. Sound pomohl uhladit koproducent Miroslav Chyška, což jen prospělo. Skvěle fungují v aranžmá dechy, povznesly i slabší kusy jako jinak poněkud tuctové boogie Burn The Damn Bridge, evokující jisté Status Quo (což tedy, nic ve zlém, nemá být zrovna lichotka), a excelují v těch nejpovedenějších jako Turnin’ Me On.
Na 90’s Kid (vydáno v říjnu 2025) došlo vlivem dlouhé fronty recenzí se zpožděním, ale v případě téhle desky rozhodně nejde o zboží s prošlou záruční lhůtou. A hlavně, nahrávka funguje jako pozvánka na koncerty a kalendář Steven’s, a mrkneme-li na jejich web, průběžně nabízí řadu štací nejen na „rodném“ Karlovarsku. Srovnání s prvotinou Runnin’ Man (2022) navíc ukazuje, že Kordík a spol. nemají ve zvyku opakovat se. Což je dobrý předpoklad pro třetí album.