Kdo zná, byť třeba jen zběžně, dlouhou kariéru amerického muzikanta Taj Mahala, může mít dojem, že ho od něj nedokáže skoro nic překvapit. Na své dráze se dotkl nejrůznějších podob blues, psychedelického rocku, ohlasů karibské, africké či havajské muziky atd. Ale stejně: takovéhle album od něj čekal málokdo.
Oním Savoyem v titulu je Savoy Ballroom, slavná swingová tančírna, která v Harlemu fungovala mezi léty 1926 a 1958, a působily v ní takové kapelnické hvězdy jako Chick Webb, Benny Goodman, Count Basie nebo Dizzy Gillespie. Zajímavé je, že zde na rozdíl od jiných podobných míst nebyla prakticky žádná rasová segregace a publikum z 85 procent tvořili Afroameričané. A tak se také mohlo stát to, o čem Taj Mahal mluví na samém začátku alba, v úvodu písně Stompin‘ at the Savoy, totiž že právě zde potkal za zpěvu Elly Fitzgerald jeho tatínek maminku, čehož důsledkem bylo muzikantovo narození v květnu roku 1942. Album Savoy tedy můžeme chápat spíš jako poctu rodičům než sálu a hudbě, která v něm hrála.
Taj Mahal tu prakticky nepůsobí jako instrumentalista, pozval si specialisty, vyniká například pianista John Simon nebo saxofonistka a flétnistka Kristen Strom. Taj Mahal samozřejmě není v pravém slova smyslu jazzový zpěvák, má ale v hlase nesmírnou autenticitu a přirozenost, ty mu přidávají body tam, kde třeba v pokusech o scat není úplně stoprocentní.
Na tracklistu jsou songy zejména ze dvacátých a třicátých let, včetně obrovských hitů žijících dodnes. Dlužno dodat, že mnohé z nich představuje Taj Mahal ve verzích dost rozdílných, než jsou ty zavedené. Třeba Summertime, Mood Indigo nebo Sweet Georgia Brown jsou o dost rychlejší, než je zvykem, a vůbec to nevadí, naopak. Samozřejmě Taj Mahalovi nejbližší jsou ty, které mají blízko k blues, třeba písničky jumpbluesového giganta Louise Jordana (ve slavné Caldonii se přidává dokonce s foukačkou).
Savoy asi mezi ta nejslavnější Taj Mahalova alba nevstoupí, ale co je do slávy… Odolat tomuhle zamávání rodičům lze jen stěží.