Slovenská skladatelka, producentka a zpěvačka Veronika Lečková Seppová působí pod jménem Tante Elze již více než deset let. V roce 2014 vydala své první EP Keď nevieš kam z konopí, které navzdory názvu obsahovalo čtyři anglicky zpívané písně a jednu slovensky. První album s lakonickým názvem Hmota následovalo o pět let později. Tehdy působil pod značkou Tante Elze spolu s Veronikou hudebník Tomáš Prištiak. Album duu vyneslo v anketě Radio Head Awards nominace v kategoriích Debut roku a Album roku. Po vydání Hmoty fungovala Tante Elze opět jako jednočlenný projekt. Od melancholie a křehkosti přesunula Veronika těžiště k hravosti a koncem roku 2024 vydala album Ódy, které se opět dočkalo nominace na slovenské album roku.
Název alba Ódy evokuje chválu, vznešenost, možná až patos. Texty ale nejsou tak jednoznačné. Co se pod tím názvem vlastně skrývá?
Původně to byl spíš pracovní rámec než definitivní manifest. Říkala jsem si, že si tím vytvořím jakousi textařskou berličku – něco, čeho se budu moci chytit ve chvílích, kdy budu hledat témata. Texty jsou pro mě obecně velmi náročné, dlouho s nimi bojuji, přepisuji je, pochybuji o nich. Ten koncept ód mi měl pomoci – dát mi pocit, že o čemkoli lze napsat píseň, pokud se na to podívám tímto prizmatem.
Zároveň jsem ale velmi brzy zjistila, že „óda“ nemusí být nutně jen oslavná. Může být i ironická, pochybující, křehká nebo rozporuplná. A přesně to se v těch písních odráží. Některé se tomu původnímu záměru blíží víc, jiné z něj úplně vybočují. Nakonec jsem to přijala jako přirozený vývoj – jako mapu, ne jako pravidlo.
Na úplném začátku to měl být ryze akustický projekt, bez elektřiny, bez elektroniky. Měla jsem v hlavě ideu jakýchsi „site-specific“ vystoupení – setkání na různých místech, kde by se hrálo jen akusticky. Vnímala jsem to jako návrat k něčemu velmi základnímu, primárnímu, očištěnému.
Dokonce jsem začala psát partitury pro konkrétní nástroje. Jenže do toho přišel život. Dvě malé děti, únava, nedostatek soustředění. Psát noty vyžaduje obrovskou mentální energii – a tu jsem v té fázi prostě neměla. Najednou jsem cítila, že se do projektu nutím, že ztrácím radost.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem se znovu posadila k počítači a otevřela Ableton. Jakmile jsem si dovolila opustit původní koncept a začala hudbu tvořit intuitivně, bez pravidel, vrátila se chuť. Najednou to šlo. A tak jsem projekt kompletně přepracovala – včetně grantových podmínek. Naštěstí pro to na Fondu na podporu umění měli pochopení.
Přesto se zdá, že i v elektronické podobě si album zachovává „čistotu“.
To je pravda. I když je hudba elektronická, snažila jsem se, aby působila prostě, přehledně, bez zbytečné vrstvenosti. Možná tam pořád zůstala ta původní touha po očištění. Některé písně jsou opravdu blízké tomu původnímu záměru, jiné už ne – ale to napětí mezi nimi mi vlastně připadá zajímavé.
Pojďme ke konkrétním skladbám. Například Magický šalát – co znamená ten název?
To je vlastně první píseň, která ten koncept ód vědomě porušila. Rozhodla jsem se, že už se nebudu nutit psát „ódu“, ale nechám text vzniknout automaticky, svobodně. Hudba už byla hotová – a byla velmi hravá, radostná. Psala jsem text přímo na ni, což u mě nebývá zvykem.
Celá píseň je vlastně o radosti z hudby samotné. „Magický šalát“ je metafora, která vznikla čistě z rytmiky slov – všechno se tam rýmuje na „-át“. Psala jsem si různá slova pod sebe a jedno z nich bylo i „šalát“. Najednou to do sebe zapadlo. Byla to hra – a to je na té písni slyšet.
Naproti tomu Odvaha působí velmi vážně. Jaký impulz za ní stojí?
To je jeden z nejstarších textů na albu. Začala jsem ho psát po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Cítila jsem potřebu reagovat – ale zároveň jsem se strašně bála patosu, kýče, agitačního tónu. Psát ódu na morální odvahu je nebezpečné, snadno to sklouzne k frázím.
Text jsem dlouho odkládala. Mezitím došlo na Slovensku k vraždě Juraja a Matúša (nebinární osoba Juraj Vankulič a bisexuál Matúš Horváth byli zastřeleni před LGBT kavárnou Tepláreň, pozn. red.), a to mi znovu připomnělo, že téma odvahy je stále aktuální. Nejen jako reakce na konkrétní události, ale jako nadčasová otázka: proč někteří lidé dokážou udělat správnou věc i za cenu oběti – a jiní ne?
Upřímně: když tu píseň zpívám, cítím se trochu pokrytecky. Nemyslím si o sobě, že bych měla takovou morální sílu. Spíš je to píseň, kterou si odvahu sama dodávám. Je pro mě výchovná – stejně jako vlastně celé album.
To zní, jako bys své písně používala i jako osobní etický kompas.
Přesně tak. Když jsem se stala matkou, začala jsem si víc uvědomovat, že některé věci už nechci jen chápat, ale také žít. Ty písně jsou pro mě připomínky. Když je mi psychicky těžko, když řeším konflikt nebo pochybnosti, někdy si prostě vzpomenu na vlastní text a řeknu si: „Halo, vždyť tohle sama zpíváš.“
Jednou z nejexplicitnějších ód je Óda na internet.
Bylo to jedno z těch
