Texaský trubadúr Townes Van Zandt

Texas vždy vynikal silným smyslem pro individualitu. A platí to samozřejmě i pro nejlepší z tamních hudebních talentů. Ať již pro westernový swing Boba Willse a jeho Texas Playboys z třicátých let anebo „psance“ z Austinu Willieho Nelsona a Waylona Jenkinse z let sedmdesátých. Ze stejné ligy pocházel i předčasně zemřelý a dodnes v Texasu kultovně vyznávaný country-folk-rockový songster Townes Van Zandt, autor mimo jiné takových kousků jako písně Pancho and Lefty, kterou nesmrtelně ztvárnil právě třeba Willie Nelson ve společném vystoupení s Dylanem (viz jejich video na YouTube).
trubadúrJohn Townes Van Zandt (1944–1997) se narodil do privilegované, bohaté rodiny holandského původu, která se řadí mezi otcezakladatele a důležité osobnosti nejenom jeho rodného města Forth Worth, ale rovnou celého Texasu, ještě v dobách před jeho připojením se k Unii. Jeho pra-pra-pra dědeček Isaac byl kupříkladu ambasadorem Texasu ve Francii (1842), poté guvernérem a tvůrcem ústavy Republiky Texas a dodnes jeho jméno nese okres Van Zandt County asi 50 mil na východ od Dallasu. Další generace Van Zandtů transformovaly Forth Worth, odkud postupně přesídlily z Pennsylvanie, Severní Karolíny a Tennessee, z prašného dobytkářského městečka do důležitého dopravního uzlu Nového Západu.
Tvůrčí vrchol Townese Van Zandta se udál v letech 1968– 1978 a je pro historii a případné své nové příznivce skvěle zachycen na jeho tehdejších celkem sedmi albech (plus nevydané verze snímků a rarity) souborně vydaných na 4CD kompilaci pod názvem Townes Van Zandt – Texas Troubadour (britský label Charly, 2005).
Nadšeně obdivován svým úzkým tehdejším publikem a přáteli, nikdy nevydal žádnou svoji desku na nějakém důležitém labelu. Nikdy vlastně nebyl profesionálem a nikdy se pořádně vlastní kariérou ani nijak zvláště nezabýval. Miloval paradox, který sám ztělesňoval. Pocházel z velmi afluentních poměrů, ale preferoval společnost svých chudých kámošů, nýmandů a různých zoufalců a občas prý prohrál v kartách nebo prostě rozdal všechny prachy, které měl u sebe. Byl lehkovážným „šprýmařem“ (prankster) a přitom napsal jedny z nejprocítěnějších a nejsmutnějších songů v dějinách svého žánru. Zpíval o tom, jakým vzácným darem je život a přitom značnou část svého vlastního se úspěšně ničil drogami a pitím. Ještě za jeho života vznikal kolem něj jakýsi kult smrti přiživovaný historkami a mýty, zčásti jeho vlastními a zčásti tvořenými jeho fanoušky, kteří v jeho sebedestruktivní trajektáži zřejmě viděli nějakou romantiku.
V roce 1962 se zapsal na University of Colorado v Boulderu, kde studoval poezii, pro potěšení hrál na kytaru a poslouchal desky svých idolů Hanka Williamse či Lightnin’ Hopkinse. Ale už v druhém ročníku si jej rodiče vyzvedli a umístili jej v léčebně University of Texas Medical Branch v Galvestonu, kde ho přinutili podrobit se tříměsíční šokové inzulínové terapii, neboť jim připadal jako těžký alkoholik se suicidální tendencí. Na jaře 1965 se zapsal na University of Houston, kde začal studovat právo, tak jak si důrazně přál jeho otec. Také se oženil se svojí první ženou Fran a dokonce chtěl nastoupit k Air Force, neboť, jak později uvedla Fran: „hledal dobrodružství a současně disciplínu.“ Lékaři z UTMB mu to však zatrhli s tím, že je akutním maniodepresívním pacientem, jenž prokazuje minimální schopnost adaptace na požadavky běžného života.
trubadúr_2V témže roce se rovněž rozhodl, že zkusí hrát a vystupovat veřejně před publikem. Doposud hrál jen tak pro radost. Začal se potloukat v klubu Jester Lounge v Houstonu, kde poslouchal a posléze dělal předskokana samotnému bluesmanovi Hopkinsovi, jehož kytarový flat-picking styl si velmi dovedně sám osvojil, jakož i texaským country music interpretům jako byli Guy Clark, Jerry Jeff Walker a Doc Watson.
Když ale v roce 1966 zemřel jeho otec, Van Zandt nechal nejenom studia práv, ale i celého očekávání ctihodné rodiny ohledně spořádané své budoucnosti a kariéry a začal se naplno věnovat už jenom hudbě. Začal jezdit na turné s Walkerem a Clarkem a napsal též své první songy. Jedním z prvních byla píseň Waitin Around to Die, jakýsi autoatlas pro léta svého dospělého života. „Počítám, že budu už jen karbanit, se spoustou chlastu a spoustou toulání / je to o tolik snazší, než jen tak čekat až si pro mne přijde smrt…“ A tento leitmotiv začal autenticky žít. Své ženě Fran prý tehdy řekl, že „člověk žije ve lži, jestliže zpívá blues a svým vlastním životem je neprožívá.“ V roce 1967 odjel Van Zandt do Nashvillu. Měl s sebou demosnímky, které upoutaly pozornost producenta Kevina Eggerse, jenž hledal správné talenty pro svůj rozjíždějící se nezávislý label Poppy Records. O rok později na něm vyšlo první Van Zandtovo album For the Sake of the Song. Vedle dobového glam country folku, bizarního a místy až pompézního kýče přímo odkapávajícího ze snímků The Velvet Voices nebo All Your Young Servants, zde ale slyšíme i nahrávky jako Waitin’ Around to Die či Tecumseh Valley. Ty jsou kvintesencí nejzoufalejších a nejupřímněji ztvárněných nočních můr dlících v autorově depresemi sužovaném nitru.
V průběhu příštích pěti let, jak vystihl slovní hříčkou Michael Hall ve svém retrospektivním článku o Van Zandtovi v měsíčníku Texas Monthly (3/1998), se tento texaský blue blood (modrá krev jeho privilegovaného původu) transformoval do texaského bluesmana a Van Zandt natočil dalších pět alb, všechny na Poppy. Zase některé nahrávky na nich, většinou ty s doprovodem orchestru, byly přeprodukované a přearanžované, s tím jak studiový nashvillský sound rozmělňoval, až někdy zcela převálcoval autorovu temnou tvůrčí vizi brilantně ztvárněnou úsporně, přitom maximálně výstižně formulovanými texty. Jeho bluesově šmrncnuté country-folkové balady, které nahrál jen s kytarou nebo malou kapelou, textařsky patří k nejlepším z celého jeho repertoáru vůbec. Slyšíme v nich vliv Shakespeara, stejně jako Hanka Williamse nebo Dylana. trubadúr_3Vyprávějí o romantice života „na cestě“, o neuchopitelné tíži vzácných a chvilkových záblesků v lidském životě, o tichém triumfu i hořké prohře v životě milostném. A především – o zoufalé samotě lidských bytostí. Byly to ódy na radost, v nichž není stopa sentimentality, byla to blues bez jakékoli pachuti sebelítosti a byly to smutné songy, jež přitom měly schopnost přimět posluchače cítit se dobře.
Zandt byl podle svých slov přesvědčen, že nebesa jsou plná písní, jež jen čekají na ruku, která po nich sáhne a stáhne si je dolů. Řekl, že píseň Pancho and Lefty k němu přišla oknem v jakémsi hotelovém zapadáku anebo, že jiný song, If I Needed You, jej oslovil v horečnatém snu, kdy ležel s těžkou chřipkou. V jednom interview doslova uvedl: „Ten nahoře mi prostě poklepal na rameno a řekl, abych ty songy napsal, naprosto jinak, než kdybych se zoufale pokoušel o úspěch v hudebním byznysu. To, co dělám, je čistě mezi mnou a Pánem nahoře, zkoumání a možná změna onoho stavu milosti a vděčnosti, ve kterém žiju a potažmo stavu milosti a vděčnosti kohokoli, kdo mne poslouchá.“
Navzdory smířlivé povaze uvedených slov se vnitřní pnutí a deprese v jeho nitru nicméně stále horšily. V roce 1971 se předávkoval heroinem a málem umřel. V country dokumentu Heart-worn Highways (1975) je nicméně portrétován ve scéně, kdy se šťastným úsměvem na tváři se potuluje za slunečného dne na jakémsi dvorku v Austinu s flaškou whisky, pikslou Coly a vzduchovkou v ruce. Pod vlivem jeho tehdejších duševních krizí a kolujících zkazek o jeho divokých úletech, lidé vzali takřka doslova titul Van Zandtova dalšího výborného, již šestého alba The Late, Great Townes Van Zandt (1972) (tedy, Zesnulý, skvělý TVZ), které obsahuje drobné skvosty jako onu Pancho and Lefty, If I Needed You, German Mustard nebo Don’t Let the Sunshine Fool Ya’. Jeho road manažer vzpomínal ale třeba na jedno opilecké ráno z té doby, kdy zcela opilý kolega Steve Earle a nepříčetně vytočený Van Zandt si hráli ruskou ruletu se šestiraňákem. „Byl velmi podobný Hanku Williamsovi v tom, jak se hnal ksichtem přímo proti zdi,“ řekl.
trubadúr_4Většinu 70. let Van Zandt strávil cestováním mezi Austinem, Houstonem, Nashvillem a New Yorkem anebo v horách kolem městečka Crested Butte v Coloradu. V roce 1970 se rozvedl s Fran. O pár let později se znovu oženil a znovu rozvedl. Žil naplno onen život, o němž vyprávěl ve svých písních. Zřejmě proto, že sám pocházel z velmi elitní společenské vrstvy, nikdy nepřijal přísně dodržovanou elitářskou hierarchii nashvillské hudební scény. „Obklopil se samými zoufalci. Jim nemusel vysvětlovat svůj způsob života. V každém městě, kde hrál, šel nejprve navštívit místní špeluňky a každému z tamních winos dal třeba pět dolarů. Zdálo se, že přímo odmítá koncept ‚mít peníze‘,“ uvedl jeho manažer Eggers v jednom interview.
Finální dekáda jeho životní pouti mu přinesla přece jenom pár šťastných momentů. V roce 1987 vydal, po devíti letech, další album nově napsaných písní s názvem At My Window (Sugar Hill Records). Ve svých 43 letech žil v Nashville se svou třetí manželkou Jeanene a malým synem Williem. Na autorském kontě měl plejádu výjimečných písní a řada texaských alternativních country-folk interpretů, které sám před nějakými deseti, dvaceti lety inspiroval, se začala prosazovat svými vlastními alby – Earle, Ely, Gilmore, Harris, Lovett, Crowell, Butch nebo Lucinda Williams. A jeho samotného začala nově objevovat mladá krev. Proto-grunge kapela Mudhoney ze Seattlu nahrála jeho Buckskin Stallion Blues s Gilmorem. Kanadští folkrockeři Cowboy Junkies jej pozvali na své turné a nahráli několik jeho songů.  Ale, jako v celém jeho životě, po každém triumfu přišel pád. Těžké nasávání si začalo vybírat svoji daň. Lze to slyšet i na jeho hlase z těchto tehdy nových nahrávek. Je hlubší, ztrácel rozsah a neutáhl rychlejší tempo. Často své texty namísto zpěvu už jen vyprávěl.
Na videích z jeho tehdejších vystoupení divákovi někdy připadá, že Van Zandt na pódiu snad umírá. Na odvykací kůru do detoxu se přihlásil snad desetkrát, ale vždycky až poté, kdy si sáhl až na samé dno. Jeho přítel Steve Wiener o tom vyprávěl: „Když je někdo tak těžce závislý, jako byl on, prostě pít musí. Zkoušel to dávkovat. Ve dnech kdy hrál, mezi čtvrtou odpolední a devátou večerní, se chlastu ani nedotkl.“
V roce 1993 přišel největší umělecký debakl. Van Zandt hrál v klubu La Zona Rosa v Austinu a byl tak opilý, že nesvedl dokončit ani jediný song. Po čtvrt hodině trapnosti začali posluchači opouštět sál. On sám záhy zkolaboval a poté skončil v nashvillské léčebně, kam ho osobně transportoval jeho přítel Wiener, ale ne dříve, dokud si nevynutil drink ještě na letišti v Dallasu. „Amigo,“ řekl mu Van Zandt, „já nasávám už třicet let, to není tvoje vina, že mi nedokážeš zabránit dát si panáka.“ Jeho zdravotní stav se v posledních letech, jež mu zbývaly, rapidně zhoršoval. V roce 1994 navíc téměř zemřel na zápal plic v nemocnici Vanderbilt v Nashville. Na Štědrý den 1996 zase nešťastně upadl a zlomil si kyčelní kloub. Do nemocnice nechtěl a proto jej teprve 1. ledna operovali. Téhož dne jej (tehdy už ex-manželka) Jeanene odvezla domů, kde v 10 hodin večer, obklopen nejbližšími, zemřel na infarkt. Již citovaný přítel Wiener v jednom interview uvedl, že několikrát za poslední čtyři roky mu Van Zandt řekl, že by si přál dožít se 52 let. V přesně témž předčasném věku zemřel nejenom jeho otec, ale i největší z jeho hudebních idolů, Hank Williams.

Townes Van Zandt – No Deal (Žádnej kšeft)
Říkám, žádnej kšeft, na to vám nenaletím
Žádnej kšeft nebude, vracím se zpět do Tennessee

Chlápek v jednom takovým autobazaru
Snažil se mi prodat čtyři kola a na tom pikslu
Povídám: Člověče, vždyť to je bez motoru
On na to, že motor je mi stejně k ničemu
„Nepotřebuješ motor k tomu abys fičel dolů z kopce
A jak tak na tebe koukám
Tam přesně tvoje budoucnost směřuje“
A pak mi podal klíče

Říkám, žádnej kšeft, na to vám nenaletím
Žádnej kšeft nebude, vracím se zpět do Tennessee

Pak jsem navštívil doktora, ňákýho specialistu
Řekl mi, že nejmíň rok si nesmím dát ani skleničku
Možná trochu vína na svý narozeniny
Když ale ty narozeniny nepřijdou příliš brzy

Páni, on mě musel vystrašit pěkným šokem
Skoro celý dva tejdny jsem to fakt vydržel

A pak mě poslal šek, kterej mě přived’ z rovnováhy
Ale já už to měl v hlavě srovnaný
Říkám, žádnej kšeft, na to vám nenaletím
Žádnej kšeft nebude, vracím se zpět do Tennessee

A pak na dveře zaklepala jedna pravá láska
Který však jen stěží bylo celejch patnáct
A já začal bejt trochu nervózní
Jestli mi rozumíte co tím myslím

Někde jsem však slyšel, že pravá láska hory přenáší
A připadalo mi, že přesně o to tady běží
Pak přišly zlý sny o tom, jak mě z města vyháněj
Byl jsem celej nahatej, jen se svým stetsonem

Říkám, žádnej kšeft, na to vám nenaletím
Žádnej kšeft nebude, vracím se zpět do Tennessee

Celej můj život, kamarádi moji, je jedním velkým malérem
Více méně čekám, že umřu stejným způsobem
Možná, že to bude až za dvacet let
Ale možná že coby nevidět

Jestli však žádná whisky ani ženský, bože
Nečekají za tou branou nebeskou
Pokusím se ze života vymáčknout co nejvíc tady dole
O tom nemějte pochybnost jedinou

Říkám, žádnej kšeft, na to vám nenaletím
Žádnej kšeft nebude, vracím se zpět do Tennessee

Townes Van Zandt – Pancho and Lefty
Být stále na cestě, příteli
Učinit mělo tě volným a čistým
Teď vlastní kůže svírá tě silou obruče
Tvůj dech čpí pachem petroleje
Nikdy’s nebyl máminým jedináčkem
Možná moh’s být jejím favoritem
Začala plakat, když ses loučil

A do svých snů se ponořil
Pancho, mládenci, byl bandita
Jeho kůň rychlej jak dýka broušená
Na boku zavěšená pistole
Aby to svět spořádanejch viděl

Pancho neušel svému osudu
Sobě rovného potkal na poušti dole v Mexiku
Nikdo neslyšel poslední slova, když umíral
Ale takhle to přece chodí

Všichni federales dnes říkají
Kdyby byli chtěli, dostali by ho kdykoli
Prostě ho nechali na pokoji
Řekl bych, možná pouze z milosti

Lefty si dnes už svá blues nezpívá
Celou noc, tak jak to dřív dělával
Prach co Pancho dole na Jihu spolykal
Ústa Leftymu navždy spoutal
Toho dne, kdy chudáka Pancha sejmuli
Lefty si to do Ohia namířil
Tam se přece musí nějak uživit
Nikdo se o něm nic nedozví

Všichni federales dnes říkají
Kdyby byli chtěli, dostali by ho kdykoli
Prostě proklouznout ho jen tak nechali
Řekl bych, možná pouze z milosti

Básníci dnes líčí jak Pancho padl
Lefty přežívá v levném hotelu
Poušť je tichá a Cleveland mrazivý
A to je prý konec celé story
Pancho dnes potřebuje vaši modlitbu
Ale nějakou věnujte taky Leftymu
Udělal jen to, co udělat musel
Dneska je už stárnoucím mužem

Zbylí staří federálové dnes říkají
Kdyby byli chtěli, dostali by ho kdykoli
Nechali ho vypít si do dna kalich vlastní hořkosti
Řekl bych, možná pouze z milosti

Townes Van Zandt – To Live’s To Fly (Žít to je létat)
Neřeknu, děvče, že tě miluju
Neřeknu, děvče, že tě potřebuju
Nakonec tě ale dostanu
A nijak ti to přitom neublíží
Život je hlavně o času marnění
Já promarním svůj díl, jenž mi byl přidělený
Žádný dobrý pocit to však nenabízí
Snažme se ať je to již za námi
Jsi křehká jako sklenička
A já jsem vždy byl gentleman
Povídejme si o oblacích co nad hlavou nám plynou
Pod nohama Země, na níž lze spočinout

Jeden po druhém dny přicházejí
Jako když déšť padá na conga bubínky
Většinu zapomeň, na některé vzpomínej
Před žádným se ale neskrývej
Všeho na světě jako by nebylo dost
Přitom není nic, co by nebylo možno unést
Všechno co poznáš je fajn, jde ale o minulost
Jediné co ti zůstane, bude tvá vlastní zkušenost

Žít, to je létat
Dolů a zase nahoru
Tak setřes prach ze svých křídel
A ze svých očí zbytky spánku

Sbohem všem mým přátelům
Je na čase dát se znovu na cestu
Pomysli na všechnu tu poezii
Až si zas budeš brnkat na kytaru
Zdejší systém mi bude chybět
Spodek je hluboko
Ve výškách je jasno
Nevyplatí se však moc uvažovat
O věcech co za sebou necháváš
Možná budu pryč
Dlouho to ale trvat nebude
Přinesu zpátky melodie
A rytmus, který objevím

Všichni máme prázdná místa, jež snažíme se zaplnit
Ty jámy jsou to jediné v čem je život skutečný
Některé tě pohltí doslova jak bouře
Jindy jámu kopeš sám sobě

Volba závisí zcela na tobě
Zrovna tak čas, který na to potřebuješ
Někteří se do vln moře hladce ponoří
Jiní se musí lopotit s tíhou kamení

Přidat komentář

2 komentáře u „Texaský trubadúr Townes Van Zandt

  1. Super článek.
    Krásný písničky od tohodle pána. 🙂