Před třinácti lety založila tuhle kapelu trojka superváž(e)ných muzikantů – kytarista Guthrie Govan, baskytarista Bryan Beller a bubeník Marco Minnemann. Od té doby dělají všechno pro to, aby se nebrali tak vážně. Listopadový koncert v nadupané pražské Akropoli byl toho důkazem. Govan: „Nudná fúze je v podstatě antitezí toho, o co se snažíme, vždycky jsme chtěli vytvořit něco zábavnějšího a podvratnějšího. Naší prvořadou prioritou nikdy nebylo předvádět se v tom, že na své nástroje děláme věci, které by publikum na své nástroje dělat nemohlo. Máme pocit, že kdykoli hrajeme společně, vzniká z toho opravdová radost.“ A má pravdu: The Aristocrats se dobře baví. Vydali čtyři alba hutných, divoce nepředvídatelných a stylově neuctivých instrumentálek – od drtivého metalu, psycho funku, proto-jazzu se šílenými příměsemi swingu, ba i country, s praštěnými názvy skladeb jako Sweaty Knockers, Blues Fuckers a The Kentucky Meat Shower…
Po pěti letech pekelnicky zábavné, mistrovsky muzikantské trio stvořilo novinku Duck. Kromě mého osobního vjemu, že cover alba útočí na prvenství v kategorii „nejulítlejší obal roku“, je muzikantsky skladatelský posun až neuvěřitelný. Vpád dravého metalově-swingového klenotu Hey, Where’s MY Drink Package?, jehož dvojitý ba trojitý rytmus naráz zmate i školeného muzikanta, šlape i přes multisložitost jako rocková písnička. Aristoclub už vůbec nedá šanci vydechnout, jízda největší, nejhustější jazzy metalodisco! Pak divoký riff-banger Sgt. Rockhopper, kde Govan neurvale zneužívá hmatník k démonickým ritům, až se vám srolujou ponožky. Z každé zahrané noty je cítit čistá muzikantská radost, i sranda. Místy se v mikronáznacích objeví kousíčky klasických jazzových standardů (obzvlášť v basových linkách), což je fikaně nenásilné přiblížení jazzu pro zaryté rockery. A závěrečný divadelní tangovalčík se samplovanými housličkami po židovsku This Is Not Scrotum, když se překlopí do polyrytmické řezavé hutnosti, ach! Hodni svého názvu.