Lehce rozmazaný obraz se ustálí na zpívajícím mladíkovi na lesní cestě. Kamera se poněkud vzdálí a ukáže, že buší do bubnů, překrytých látkou a kousek před ním postává vokalistka s tamburínou. Stejně jako on celá v tmavém. Atmosféra přirozeně graduje – i za použití minimálních prostředků. Kamera popojíždí a objevuje se baskytaristka. A teprve, když je píseň ve své polovině, objeví se konečně na kytaru hrající, popocházející čtvrtý člen. Teprve potom se vzdalování objektivu prudce začne zrychlovat a kapela mizí v dáli a vše se zase rozostřuje… Loňský prosincový klip Say Goodbye šumperské čtveřice The Finally je jedním z nejlepších dokreslení hudby, která se v poslední době objevila.
Video vzniklo k debutovému albu s lehce úsměvným názvem Big Love In A Small Town. Na své značce Drug Me ho ve formátu kazety vydali kolegové z Kill The Dandies, kteří si zahostovali, stejně jako písničkáři Václav Havelka a Darren Eve. Bezvadné na něm je to, že ačkoli postupně odhaluje jeden vliv a inspiraci za druhým, je své a tvrdohlavě si razí cestu i k nevěřícím posluchačům. The Velvet Underground, s jednoduchou basou, dunivým bušením do kotle a cinkáním tamburíny, jsou jasní, stejně jako zaechovaná připomínka Jesus and Mary Chain. Dál se pak vynořují a zase mizí třeba The Kills, The Raveonettes, The Hives, shoegazeři z počátku devadesátých let i rocková psychedelie z let šedesátých.
Jesenické mlhy a nekonečné lesy tu ale neznamenají gotickou potemnělost ani melancholické nálady Jaromíra 99 a všech jeho projektů. A dokonce se ani nějak vážněji neprojevily kořeny z hlavního města blues u nás. Za to je tu všudypřítomný klid, přírodní prostorové ozvěny a jakási vyrovnanost obyvatel drsného kraje. Z oparu vystupují melodie i magické nálady, a než se stačíte rozhlédnout odněkud přiletí mohutná punková facka.
Na počátku, před třemi lety, stála potřeba Jirky Giesla, frontmana živelných punk’n’rollistů Dead Pope’s Company, trochu si odpočinout a uplatnit skladby jiného charakteru. Spojil se s Terezou Veselkovou a začali hrát v duu – Jirka na basu, Terka na kytaru, plus na počítači vytvořené rytmické samply. Po čase se k nim připojil Jiřího kolega z DPC Martin Šťastný, který sice tu a tam vezme do ruky kytaru, ale jinak hlavně sedí za bicími. Jako čtvrtá nakonec do kolektivu vplula Vendula Pukyšová, která se chopila hlavně baskytary. Slibně se rozjíždějící kolotoč koncertů letos na jaře ovšem přetnula nepříjemná událost, kdy kvůli vykradené dodávce přišli o skoro kompletní aparaturu. Nakonec ale i tuto nepříjemnost zvládli a například v květnu se představili coby předkapela Chrise Eckmanna z Walkabouts při jeho pražské zastávce. Tou dobou už ale měli venku debutové album, které vyšlo 3. března a sklidilo nadšené reakce. Úspěšná nahrávka, kterou už ve čtyřčlenné sestavě kapela dokončila, ji otevřela brány všemi směry. Na základě soutěže Radia Wave byli vysláni do Trenčína na Pohodu, zahráli si na Colours of Ostrava a několika dalších festivalech, včetně kupříkladu Boskovic.
Na hudbě The Finally je nejpozoruhodnější fakt, že prvky, ze kterých se skládá, vůbec nejsou nové, ale přesto v součtu nově a neotřele působí. Sametové melodie se střídají se syrovějšími polohami, vše je intenzivní i ve chvílích těch nejpopovějších pasáží, a charakteristické jsou i prolínající se mužské a ženské vokály, které tu spolu vedou dialog a doplňují se, aby jinde zas sváděly konkurenční boj.
Všichni čtyři členové si původně mezi sebou přehazovali jak horký brambor jednotlivé instrumenty, ale nakonec tato praxe pomalu ustává a nástrojové obsazení se stabilizuje. I s tím, že Jiří už hraje na basu jen opravdu výjimečně, a dokonce opustil i předchozí, živelnější kapelu Dead Pope’s Company, kde ještě souběžně nějakou dobu hrál. Pnutí mezi mužským a ženským elementem tu opět slaví úspěch. Přesvědčit se o tom můžete například 15. září v Roxy, kde The Finally zahrají v rámci série večerů Free Mondays.
