Už s padesátistránkovým bookletem s osobními poznámkami a solarografiemi vizuálního umělce Pierra-Oliviera Boulanta dávají sestry najevo, že nestojí o to vypustit do prodeje jen další folkové album. Protože takhle ony nepřemýšlejí. Jejich pozorování a naslouchání světu přináší prý navíc nutnost poslouchat až do konce, abychom pochopili, co nastane, když se zvědavost ocitne mimo kontrolu.
A lze naprosto pochopit každého, kdo doposlouchá a se vším respektem ze sebe vyhrkne: proboha, co to bylo? Jistě, víme, že obě ve Švédsku a Norsku studovaly tamní houslové styly. Anna, zbožňující oksitánské tradice, žije v Toulouse a Rowan, zapojená do vokálního tria Lady Maisery, vzbuzuje úžas jak alby, tak divadelními projekty kořenícími v anglickém folku. Přesto nepřestáváme zírat, jak ve dvojici chápou panevropskou tradici jako druh nástroje, využívajíc nekonečných možností dronu, minimalismu, transu lidových tanců a temných ambientních soundtracků. Jako by prvotní pro sestry nebyla struktura písně, ale z improvizačního rozpoložení vyrůstající zvukokrajina, ve které se k našemu překvapení neztratíme, jenom nám dá zpočátku dost zabrat se v ní zorientovat. Ohromí hned úvodní mrazivě depresivní skladbou The Yellow Of The Flowers, kdy je zřejmé, že v doprovodu nepůjde jako jindy pouze o zpěv, housle a banjo, ale také o klavír, syntezátor a postupně přibude viola, hammondky nebo saxofon hostující jazzmanky Rachael Cohen.
Zajímá vás, o čem zpívají? No, s ohledem na to, jak a na co hrají, by mělo, ale smysl vám to občas stejně nedá: v Salt Of The Earth třeba smíchají vzpomínky na alžírskou kamarádku, rituální tradici z Kabylie a píseň z Toulouse. Skvělou instrumentálkou apalačského ražení One More Banjo dají do souvislosti ztracené mobily s přemítáním, kdy vlastně poprvé hrály na banjo. Sugestivně varovná After The Bell Rang je o zvonu z Nagasaki a těžko říct, jestli lyrická From Up Here má být pouze bezeslovnou poctou Boulantovi, nádherná je ale až k nevíře.