V mezinárodním triu The Spermbankers se sešli velmi aktivní zpívající finský kytarista Pasi Mäkelä, bývalý baskytarista Kill The Dandies Martin Ružička, který se chopil barytonové kytary, a za bubny usedl nizozemský zvukař Bert Neven. Skupina svůj styl označuje za psychedelic christian gospel grunge, na druhém albu Death Takes Us All se však vrací trio ke kořenům a nabízí pěkně špinavý dirty rock´n´roll, Nabroušeny chlupatý zvuk působí, jako by se skupina při výběru efektů nechala inspirovat názvem prvního EP Mudhoney Superfuzz Bigmuff.
Blíž než ke grunge má neučesaná tvorba kapely k australsko-berlínské scéně, k syrovosti The Birthday Party, kteří taky čerpali ze southern gothic, a k morytátům, jimiž se hodně inspiroval Nick Cave. Nasazením připomínají Once Upon a Time Bruna Adamse. Taky působí dojmem, jako by každý jejich koncert měl být poslední, což se na desce podařilo zachytit. Těch inspirací je však více, kombinaci kytary a barytonové kytary používají nizozemští The Ex.
Hudba je neuvěřitelně syrová, hraná s ohromným nasazením. Klíčovou roli má zběsilá Mäkeläova kytara nad údernými bubny. Hudbě odpovídají drsné texty, plné nezměnitelné osudovosti, které podává Mäkelä s ohromnou naléhavostí. Ovšem žádné gospelové radostné halelujá tam není, protože v písni Joe The Carpenter (Tím tesařem byl Josef) je „hallelujah in the grave“. Je to přijetí neúprosné reality, že umřít musíme všichni. Ve světě The Spermbankers nevládne křesťanská láska, a pokud ho neovládá přímo ďábel, tak nemilosrdný starozákonní Jahve, který se klidně sází se Satanem o to, jestli se Jób od Boha odvrátí, když ho bude podrobovat stále tvrdším zkouškám.
The Spermbankers nemění podobu rocku, neprozkoumávají jeho možnosti, neposouvají ho dál, naopak ukazují, v čem byla a je jeho síla – v drivu, v nasazení a syrovosti. A to si je dobré připomínat, aby bylo jasné, proč se dokázal prosadit. Necelá půlhodina na to stačí.