Tonzonen, 2021, 70:16
Nejkratší ze sedmi skladeb debutu téhle německé kapely je první sedmiminutová Cosmic. Poklidné, zpočátku jednoduché basové groovy nad (i pod) šelestnými bicími a přehršlem perkusí, klokotající, pulsující syntezátory, a jak hypnotéma vrůstá, vzrůstá jakoby z ničeho novými motivy elektrické piáno, s dalšími bezpražcová basa a dalšími akustická kytara. Zpěv, víc deklamovaný, ne nepodobný Eldritchovi z The Sisters of Mercy, a konečně i kytara otevře chřtán a safra přitvrdí, zahustí, v extázi dusá, duní, řve celá kapela. Cit pro dynamiku, budování, dávkování intenzity spolu s hudebními nápady a ultradokonalým mixem jsou u The Sun or the Moon vysokou devizou.
Přirovnávání je vždycky ošidné. Psychedelie švihnutá triphopem (!?) à la Massive Attack kdyby ti uměli na nástroje jako Ozric Tentacles, acid jazz, krautrock a co já vím co všechno. Nic z toho úplně nepasuje. Druhá Twisted Kamasutra je lounge rockově elektronická jízda s neuvěřitelně složitými bicími, jistěže jak výše řečeno s oním mistrovsky budovaným dávkováním tempa, vrstvením nástrojů – dýchání, nadechnutí, zadržení dechu a trysk, výtrysk! Eldorado na báseň E. A. Poea je hustě valivá rockovka v základu na klavírním partu s akordovou progresí, rozvášněná a násobená řezavou valbou přebustřené kytary, ovšem klidná dominanta čistého klavíru drží píseň v napětí až do konce. Lahůdkou a zřejmou vlivovou poctou je Julia Dream. Zde veleunikátně v posmutnělém, s chvějivým i chrčícím těreminem, houpavém nádechu a děsivým chechtotem v závěru pojatý cover ze singlu Pink Floyd, z doby kdy Syda Barretta kapela „odstranila“, autorem je Roger Waters a píseň nikdy nevyšla na řadovém albu. Než jsem se podíval na obal, považoval jsem ji za originální věc. Závěrečná Quicksand má bezmála 19 minut. Kytara halená jak z westernu, klávesy kooperují s bicími, sax na smeč nahrává base, ta tepe a virtuózně vrací. I hlasy frázují do katarze. Žádná kopírka, unikátní záležitost, kde složitost funguje tak jednoduše.