Koncepcí letošního alba Tinariwen Hoggar, a tím i The Hoggar Tour byl „návrat ke kořenům, ke společnému zpívání s kytarami kolem táboráku v poušti“. Úvodní část koncertu tentokrát sedmičlenné, zcela mužské sestavy Tinariwen tak skutečně působila. Zvonivé, převážně nezkreslené kytary, důraz na dominantní vokály ve stylu „zvolání – sborová odpověď“, velmi jednoduché perkuse. V podstatně jen kalebasa s trochou „cinkátek“. Hypnotické cirkulární rytmy zafungovaly od samého začátku, hned během první trojice písní Alkhar dessouf, Imidiwan takyadam a Le Cant des Fauves se vyprodaný, narvaný sál Akropole roztleskal a za chvíli se u oné pomyslné vatry pod saharským nebem vlnili všichni. Slovní komunikace stačila, u Tinariwen ostatně „jako obvykle“, minimální. Dotaz, jak se česky řekne thank you, nebo pozdrav „vítejte na Sahaře“. Propojení s posluchači žádné delší vysvětlování nepotřebovalo, k porozumění stačila hudba. Stejně zafungoval nonverbální humor. Stačilo s úsměvem, kratičce a náznakově ukázat do publika metalové „paroháče“, s laškovným úsměvem v očích ve stylu „tohle jsem si chtěl vždycky vyzkoušet, co to asi s těmi lidmi namačkanými pod pódiem udělá“, a všeobecné pobavení ještě odlehčilo náladu. Rockoví Tuaregové měli dětskou radost ze vstřícných reakcí, a ona radost se hned odrážela a násobila směrem zpět k divákům.
Přemýšlivější úvodní část koncertu vedl sugestivně deklamující Ibrahim Ag Alhabib, ovšem zhruba ve chvíli, kdy na čas předal pomyslný „hlavní“ mikrofon Abdallahovi Ag Alhousseyanimu, začal koncert neúprosně gradovat. Jak to chvalně známe z předchozích návštěv Tinariwen zvláště na Respectech pod širákem. Píseň N’ak Ténéré Lyat, ač stále v akusticky průzračném stylu, se už valila jako povodeň vádím po silné dešťové průtrži, jaké jednou za dlouhé měsíce bičují pouštní hory. Tlak povětšinou ztrojených, věru jižanských kytar, postupně stoupal. Vlnící se publikum se posunulo, aniž muselo udělat krok (tedy krom onoho voně tanečního), od ohýnku v poušti do nažhaveného rockového klubu s elektrizující atmosférou. Nápor skladby Chaghaybou, posledního z přídavků téměř dvouhodinové cesty s karavanou pouštních bluesrockerů, pak Tinariwen postupně se zrychlujícím tempem vystupňovali kamsi dozávratna.
Návrat Tinariwen tentokrát do klubového prostředí byl zároveň prologem letošního 29. ročníku Respect Festivalu. Nebo jinými slovy, neodolatelnou pozvánkou na hlavní festivalový program 13. a 14. června pod širákem na ostrově Štvanice, kam letos dramaturgie sezvala celou řadu výtečných afrických interpretů. Včetně těch saharských, resp. sahelských, jako Cheikha Lô, Guitari Baro a Araw N Fazaz. Těšme se.