Není to samozřejmě tak zlé, ba právě naopak: triptych Orphans s podtituly Brawlers (Křiklouni), Bawlers (Řvouni) a Bastards (Bastardi) je jednoznačně tím nejlepším, co samotářská legenda v poslední dekádě vyprodukovala. Nicméně přesto jde o záviděníhodné plýtvání materiálem v době, která tisícům jiných nedovolí ani vydat pořádný debut. Waits si své unikátní postavení tak trochu vydobyl a tak trochu měl neuvěřitelnou kliku, která zásadně ovlivnila jeho (zatím) poslední tvůrčí etapu, započatou přelomovým albem Mule Variations z roku 1999.
Mule Variations nebyly přelomové v tom smyslu, že by někam posunuly hudební vývoj. Tento úkol ostatně plní jen málokterá deska Toma Waitse. Brilantní písničkář se téměř vždy utekl k chytrému eklekticismu, a to jak v první fázi svého uměleckého vývoje, kdy seznámil jazzovou poezii harlemské renesance a beatniků s popem sedmdesátých let, tak v letech osmdesátých, strávených pilováním a vybrušováním novátorského odkazu Captaina Beefhearta, jenž se chvíli předtím nadobro odebral malovat obrazy do prérie. Waits to vzal za něj, použil všechny jeho triky, a navíc se inspiroval výstředníky typu Harryho Partche, kteří dokázali sestrojit hudební nástroj ze starého dřezu a ledničky.
Do chvíle, kdy spatřily světlo světa Mule Variations, kraloval Tomově ka- riéře sklepní ,demáč‘ Swordfishtrombones z roku 1983, díky jehož realizaci chytil skladatel unavený vlastní image barového povaleče druhý dech a zároveň narovnal hřbet, který se mu už trochu začal ohýbat před požadavky hudebního trhu. Nápad vydat Swordfishtrombones, do té doby neslýchanou změť skřípění, vrzání, bušení, hučení a skučení, se zdál každému bláznivý. Waitsovi kvůli němu dala košem i jeho ,rodná‘ firma Elektra – sice patřil k jejím největším hvězdám, zároveň jí ale nejméně vydělával, a tak ho zkrátka poslala k ledu, čehož pak hořce litovala.
Zaníceného experimentátora, jenž pro sebe objevil úplně novou žánrovou planetu, už ale tehdy podporovala manželka
a spoluautorka Kathleen Brennanová a společně si věřili natolik, že dostali na svou stranu šéfa Island Records Chrise Blackwella, který jejich ,úchylárnu‘ publikoval se vším všudy, jakož i následující tituly Rain Dogs, Frank’s Wild Years a Bone Machine. Další Tomovy pokusy rozvíjet ,smetištní anarchii‘ neměly takové drápky jako průkopnické ,Mečounotrombóny‘ a dlouho očekávané album Real Gone z roku 2004 v tomto směru vysloveně zklamalo. Zvukové efek- ty začaly být právě jen pouhými efekty a povážlivě převážily nad melodickými nápady. Jediné, čemu u Real Gone nelze nic vytknout, jsou texty, jejichž kvalita naopak stále roste.
Jenomže Waits nikdy nebyl žádným vynálezcem ani rebelem, což plně potvrdilo právě album Mule Variations, na němž došlo k ideálnímu sloučení undergroundového hluku s romantickými baladami, k rafinovanému propojení drsného s jemným – lidově řečeno: vlk se nažral a posluchači zůstali celí. Od okamžiku, kdy Tom Waits na Mule Variations přišel na způsob, jak zaujmout široké publikum, aniž by musel nějak zásadně slevovat ze svých zásad, usadil se ve své znovunabyté svobodě jako v pohodlném křesle a začal oprašovat vlastní pomníček. Myšleno v dobrém – prostě už neměl chuť putovat do jiných neprozkoumaných krajů. Přišly děti, pokročilý věk, a držet prst na tepu doby pro něj tudíž bylo ještě nemožnější než předtím.
Waits nemá nic společného s ambicemi Davida Bowieho, jenž si zakládá na předvídání a kočírování nových trendů. Tenhle týpek v krátkém saku a ošoupané hučce chce být s rodinou, daleko od objektivů a diktafonů lidí od novin, a své nápady potřebuje realizovat tou nejschůdnější cestou, jedno jak, s kým a kde, jen když se mu podaří zachytit zajímavou atmosféru. Přesto je trochu škoda, že posledních deset let patří v jeho diskografii k nejméně celistvým. Jako by neustále vymetal šuplíky – nové trojcédéčko je toho pádným důkazem. Silné nápěvy se někam vytratily, zato přibylo alternativních malých forem, nahodilých motivů, které mnohdy nedosahují kvality textového sdělení.
Tento rozpor začal být dobře patrný, když Tom v devadesátých letech pomohl vydat dvě alba svému kumpánovi z 
mokré čtvrti Chuckovi E. Weissovi. Snad proto, že Weiss na tuto příležitost čekal bůhvíjak dlouho, nastal onen klasický případ, kdy žák zahanbil učitele. Alba Extremely Cool a Old Souls & Wolf Tickets představují svéráznou postavičku ve formě, jakou mu kamarád Waits může jen tiše závidět. Podobně vyznívá deska jiného Tomova přítele, Dannyho Cohena, výstižně pojmenovaná We’re All Gunna Die (Všichni umřem), která je jakousi zhudebněnou smrtí na šestnáct způsobů. Všechny tyto nahrávky spojuje waitsovský smysl pro humor, ale osobnost, která může za jejich vznik, za nimi paradoxně zaostává.
Dojem rozmělněnosti velkého talentu nevylepšilo ani vydání hudby ke dvěma divadelním představením režiséra Roberta Wilsona. Když se v roce 1993 zjevil The Black Rider, společný opus Wilsona, Waitse a Williama Burroughse na motivy opery Čarostřelec od Carla Marii von Webera, bylo to příjemné překvapení. Muzika k Alence a Vojckovi, vydaná s mnohaletým zpožděním za inscenacemi samotných her, už ale místy budila rozpaky, navzdory tomu, že nepostrádala jisté kouzlo a některé verše by šlo tesat. Jako celek však desky působily roztříštěně a bylo na nich vidět, že mají být doprovodem k něčemu dalšímu, co jsme bohužel na našich jevištích neměli možnost zhlédnout.
Kéž by celé album Alice vypadalo jako jeho úvodní skladba, ve které vypravěč bruslí na Alenčině jméně „na ledu ve sklenici v rukou muže, kterého políbila ve vlaku“. Silné hudební téma, text vystavěný jako katedrála – zde se Waitsův génius ukázal v celé své kráse. Jindy ovšem spíš kapalo než pršelo. Alenku prý Tom dopisoval v Hamburku těsně před Vánoci, odloučen od svých blízkých, a měl z toho pěkné depky. Málo platné, ale příliš pohody umělcům škodí. A i když je to ošklivé přát člověku, který chce mít svůj klid, krapet životní krize, stejně je něco pravdy na oblíbeném přísloví bývalého ředitele TV Nova: „Hrozny ze sebe dávají to nejlepší, když je drtí.“ Tom složil nejhezčí melodie, když ho kdysi zamkli do neútulné městské kanceláře, kde musel po vzoru Honzy Nedvěda a profesionálních výrobců písní z Tin Pan Alley vyplodit tři čtyři kousky denně.
Waitsova současná situace je však docela jiná. Koncem osmdesátých let mu jako z nebe spadl do klína výtěžek ze soudního procesu s firmou FritoLay, která ho chtěla dostat do reklamy na kukuřičné lupínky a když ji poslal do příslušných míst, najala podobného zpěváka s podobným hlasem, který ochotně přezpíval Waitsovu písničku Step 
Right Up (ironií osudu se v ní zpívá o zaprodání umělců v reklamách). Tom firmu zažaloval a vysoudil spoustu milionů. V roce 1990 ho potkala další radostná událost: Rod Stewart nazpíval jeho skladbu Downtown Train a výše tantiém, které Waits za tuto coververzi obdržel, byla větší než honorář za všechny jeho desky.
Když tedy roku 1998 odešel od Island Records, spolknutých kolosem Universal Music, rozhodl se s podobnými molochy za žádnou cenu nezaplést. Mohl si to dovolit – měl už nějaké jméno a hlavně neměl hluboko do žlabu. S penězi se dá udělat leccos: Leoš Mareš si koupí pár sporťáků, Paul McCartney koupí písničky Buddyho Hollyho, Michael Jackson koupí písničky Paula McCartneyho… Tom Waits se rozhodl usídlit na venkově a stát se co nejvíce nezávislým na hudebním průmyslu. Plán veskrze sympatický – až na to, že se nyní zdá, jako by měl čím dál menší motivaci ke skutečně významným činům. Sice ještě nezpívá o tom, jak se má dobře se svými dětmi (jako Eric Clapton) nebo jak se se ženou prochází ve vlastním parku s vlastním potokem (jako David Gilmour), ale co není, může jednou být. Bez většího soustředění a tlaku na své nitro se i z takového giganta může časem stát přestárlé dítě, opojené pocitem, že rozladěné rádio zní strašidelněji než ponuré smyčce z Hitchcockových filmů.
Americký písničkář Tom Waits je jedním z těch mála šťastlivců, kteří si v dnešním veskrze tržním a konzumním světě ovládaném médii a zákulisními tahy velkých korporací pořád ještě mohou dělat, co se jim zlíbí a kdy se jim to zlíbí. Například vydat trojalbum plné roztodivných zvuků ze své venkovské dílny a nazvat ho Orphans (Sirotci), čímž autor dává jasně najevo, že jde o písničky, které se mu nikam jinam nehodily..