Album začíná skladbou Druid, jejíž název evokuje něco přírodně akustického, ezotericky keltského… Ale kdepak, Aid Kid a spolu s ním v této kompozici hostující Ocze se postarali nejen o futuristický, ale také působivě nervní sound design. A rytmika spustí hlučný, „rovný“ rockový nápor. Ostatně bubeník Roman Vícha má dlouholeté rockové zkušenosti a všestranný Tomáš Liška místo kontrabasu upřednostnil baskytaru. Skladba se přelije do střední, jemnější pasáže s rozevlátým elektrickým pianem, ovšem brzy zase vygraduje v prvotní intenzitě. I v tempově volných kusech jako Red Faces pak většinou zůstává zachován náboj elektrický i přístup eklektický, odkazující jaksi zároveň ke staré dobré fusion i post-jazzu. West In Blue zase dostává díky úvodnímu syntetickému sekvenceru odstín 80. let, aby se v závěru s typickým „kroucením potenciometrů oscilátorů“ opět ohlédla za jazzrockem. Tradiční klavírní trio, jen lehce načechrané trochou sférické elektroniky, určitě nečekejte. Naštěstí, protože to by nebylo moc zajímavé ani nové. Došlo tu k důkladnější transmutaci soudobého straight ahead jazzu v soudržný nadžánrový útvar, a Aid Kid tu neslouží jen „zvukomalebně“ a koprodukčně, ale jako hudebník.
Navíc ona transmutace proběhla hladce, bez nutnosti cokoliv obětovat. Přestože hledaným kamenem mudrců je neotřelý sound a pánové vycházejí z „materie prima“ přímočarých groovů, neznamená to, že by Sýkora rezignoval na svůj cit pro velkou melodii. Ukázkově hymnickými motivy se mohou chlubit třeba titulní balada Alchemy a závěrečná rozjímavá skladbička pro sólové piano That’s Life, která po elektrifikovaném náporu funguje jako katarze. Výborný je i fórek či pocta, proč to odlišovat, melodickým a rytmickým stereotypům jistých slavných izraelských hráčů v kusu pojmenovaném Avishai & Shai.
Mimochodem, Sýkorova silná alchymická sestava se má objevit 7. července na festivalu v Boskovicích. Album je přesvědčivou pozvánkou.