Není kompilace jako kompilace. O albu (respektive ve vinylové verzi dvojalbu) Montáž 1996–2014 skutečně platí, že „nejde o výběr hitů, ale o příběh kapely“. Ne, že by tam hity respektive dnes už evergreeny nebyly. Jsou, a jaké. Písně Černej pasažér, Sáro! nebo Lano, co k nebi nás poutá platí a poslouchají se stále. Ovšem ona pomyslná nevětší popularita písní u fanoušků nebyla primárním kritériem výběru. Cenná je kompilace tím, že je autorská a Jarda Svoboda šel i po něčem podstatnějším než „jen“ po oblíbenosti. Koncepci nejlépe vysvětlil on sám:
„Bylo strašně složité najít klíč k výběru písniček. Mám svoje osobní preference, ale ty se často nepotkávají se vkusem posluchačů. Nebo kdybych měl vybírat skladby podle koncertní obliby, bude se posluchač potýkat se spoustou věcí, které možná na koncertech fungovaly dobře, ale na studiovém záznamu jsou nuda. Uvažoval jsem i o výběru podle aktuálnosti písní, jestli se dají použít jako komentář k současné době atd. Nakonec je to výběr ‚od všeho trochu‘.“
Na první poslech bylo výborné i rozhodnutí opustit při řazení písní chronologii a provazovat nahrávky spíše podle charakteru, „čtyř podob Trabandu“. Což vynikne právě na 2LP, se stranou šramlovitě příběhovou – countrypunkovou, další připomínající roztančené klezmerové i balkánské „dechno“, do třetice s částí přemýšlivě baladickou, a na závěr se stranou zase trochu svižnější, ovlivněnou všelikou hudební (pro našince) exotikou. Ale ještě cennější je publikování nahrávek dříve nevydaných, první studiové verze Sáry a písně Pátek podvečer. A doplnění obrázku Trabandu jako doprovodného bandu Václava Koubka (Milá) či písní z tributního alba Oldřichu Janotovi (Druhý břeh).
Album má ovšem jedno ohromné negativum. Připomíná, jak písně Trabandu na pódiích chybějí. Leč nelze lámat Jardu Svobodu, aby se znovu pohroužil do „splněného muzikantského snu, ze kterého se ale probudil“. Díky alespoň za ty zvukové konzervy.