Ať si americké trio spánembohem hraje, co chce, k princeznám, jak je známo, se ale nečuchá. A rozhodnutí reinterpretovat skladby Aliho Farky Tourého dávají takovému varování ještě větší váhu.
Schopnost vydestilovat z globální nabídky takřka cokoliv, co je po ruce, včetně thajské funky psychedelie 60. let, a s nepřepjatým groove vše zmixovat do svůdně soudržného celku, sice Khruangbin nevylučuje z kandidátky na zájemce o Ali Farkovo dílo. A to, protože jim to myslí, nekloužou po povrchu a nikdy se nehnali za rytmickými ďábly. Bavíme se ale o velikánovi severoafrické hudby, kterou v podstatě pokazíte už jen pouhou myšlenkou na její přehrání. Souběh nečekané popularity tria a prvního veřejného přihlášení se k umění svého otce – letošní album Les Racines – což Vieux Farka Touré donedávna rezolutně odmítal, ale „čuchání“ zasadil do jiné situace. Šlo o Viexův nápad a stylem provedení nakonec šťastně končící. Aniž by baskytaristce Lauře Lee, kytaristovi Marku Speerovi a bubeníkovi Donaldu Johnsonovi dopředu řekl, jaké skladby má v plánu, postavil se ve studiu před ně, každou jim přehrál a pak vybídl, ať se k němu spontánně přidají. Tak jak to cítí. I tehdy, když se sborově přidávali k jeho zpěvu. Během týdne v roce 2019 tak z jedné vody načisto vzešly nahrávky, o kterých předpokládali, že až přijde správný čas, dodělají je a pak že se uvidí. Nakonec prý nezměnili ani notu a co je nejdůležitější, Ali Farkově pouštní magii nezkroutili prsty; neteleportovali ji tam, kam nepatří. Což pravověrní fanoušci určitě docení. Bezpochyby je to zásluha jen mírně pokrokového Vieuxe, vědomého si zodpovědnosti za rodinné dědictví; i toho, že pokud by s triem šlápl vedle, kritika by padla na jeho hlavu. Že ikonickou skladbu Savane zdubovali, jemně zfunkovali a přidali bicí? Diarabi dali punc soulové balady? Tongo Barra přiblížili fanouškům rockových Songhoy Blues a do Mahine Me s akordeonem vsunuli zydeco? No a co, když to všechno zní tak skvěle. Ali Farka Touré může v klidu odpočívat.