PJ Sound Studio, 2021, 48:33
Spojit jazzový jazyk s lokální folklorní tradicí je generacemi prověřený způsob, jak se dobrat rozpoznatelnosti a hudební nevšednosti. Propojení slovenských lidových písní s kreativním jazzem vyšlo výborně i na druhém albu jazzového all-stars bandu či superskupiny (nelekejme se termínu, zde neevokuje kohoutí souboj eg) Vlčie maky. Chcete-li příklad paralelního vývoje, něco podobného vlastně dělá Anna Maria Jopek s polským folklórem – a také s vlivy klasické hudby. Protože přístup k lidovému materiálu ve stylu klasických skladatelů, nejen jazzové postupy, rád používá i aranžér alba Horehronie, klavírista Klaudius Kováč (Bashavel, Lee Andrewson, Ondřej Štveráček, Janusz Muniak, Piotr Baron, Radovan Tariška, Lukáš Oravec či Milo Suchomel). K lidovkám z Horehronie přitom Kováč přistoupil velmi různorodě. Z Ej, prečo si puakaua udělal klidně latinu a ejhle, rytmicky to vůbec nekope a nestřečkuje, ale vesele po kamenech skáče jako ta voda na horním toku Hronu. Když Kováč hrábne vedle klavíru do elektrického piana, vůbec se nebrání „slovansky bluesovému“ feelingu. Nebo funkovým groovům (Prepeľička, prepeľička).
Důležití jsou ale všichni muzikanti. Vynalézavé basové linky i dobře vystavěná, nápadná, ale netrčící sóla Róberta Ragana (PaCoRa, Donald Brown, Harry Sokal, Bashavel) a bicí Petera Solárika (jistě, také on hrával v Bashavel, pohybuje se ovšem i v klasice) hovoří samy za sebe.
Nahrávku pochopitelně nejnápadněji „prodává“ zpěv Jany Kozákové (též Mukatado). Kultivovaný a zároveň procítěný, technicky brilantní a přitom temperamentní. O aranžmá vokálů včetně vícehlasých sborů se staral Peter Dobrík, ale to hlavní tkví asi v uvěřitelnosti projevu. Kozáková totiž i v epizodním scatu a hlasových kejklích zachovává přirozenost lidových nápěvů. Duet se slovenským jazzovým zpěvákem Peterem Adamovem i federální dvojzpěv s nezaměnitelným Danem Bártou pak jsou příslovečnými třešničkami na hudební laskomině.