Where Have All The Flowers Gone?

Grigorij se vrátil z hrátek po prvním kuropění. Ze síně na něho zavál pach vykysané chmeloviny a kořenná vůně sušené mateřídoušky.
Vešel po špičkách do sednice, svlékl se, opatrně pověsil sváteční šarovary s lampasy, pokřižoval se a ulehl. Na podlaze, proťato křížem okenního rámu, dřímalo zlaté měsíční světlo. V koutě pod výšivkami se mdle leskly stříbrné ikony, na závěsu nad postelí táhle bzučely vyplašené mouchy.
Začal dřímat, ale v kuchyni zaplakalo bratrovo dítě.
Kolíbka zaskřípala jako nenamazaná arba. Darja ospalým hlasem zabručela: „Pst, ošklivý! Nespíš a pokoj nedáš,“ a tiše zazpívala:

Houpy hou, houpy hou.
Kde jsi byla?
Za vodou.
Koně jsem tam hlídala.
Copak jsi vyhlídala?
Koně sedlem sedlaného,
rudou růží zdobeného…

Grigorij již usínal při rytmickém ukolébávajícím skřípotu, když si vzpomněl: „Zítra musí Petro do tábora. Zůstane tu Daška s dítětem… Kosit budeme asi bez Petra.“
Zaryl hlavu do teplého polštáře, ale do uší mu neodbytně dotíral Darjin zpěv:

Kde je ten kůň?
Za vraty stojí.
A kde jsou ta vrata?
Voda je vzala.

Grigorije vyburcovalo táhlé koňské ržání. Podle hlasu poznal Petrova vojenského koně.
Prsty ještě malátnými spánkem dlouho si zapínal košili a znovu téměř usnul za plynulého rytmu písně:

A kde jsou ty husy?
Do rákosí zašly.
A kde je to rákosí?
Dívky je sžaly.
A kde jsou ty dívky?
Kozáky si vzaly.
A kde jsou ti kozáci?
Na vojnu se dali…

(přeložil Vlastimil Borek)

Právě na tuto pasáž ze samého úvodu první části čtyřdílného románu Michaila Šolochova Tichý Don si vzpomněl americký písničkář Pete Seeger, když roku 1955 cestoval na koncert do ohijského města Oberlin. Vysoká škola Oberlin College, na jejíž půdě měl zpívat, se zapsala do dějin USA tím, že už ve třicátých letech 19. století zavedla společné vzdělávání obou pohlaví, zavrhla rasovou diskriminaci a nedlouho před vypuknutím občanské války odmítla vydat uprchlého otroka, což beztak neodvratný konflikt ještě více vyhrotilo.
02_where_haveV době, kdy Pete Seeger přijal pozvání do Oberlinu, neprožíval nejlehčí období. Už dva roky nesměl do rádia ani televize, promotéři dávali ruce pryč od něj i jeho spoluhráčů ze skupiny Weavers. Důvodem byly Seegerovy levicové názory, za něž se nakonec dostal před Výbor pro neamerickou činnost a následně na tzv. černou listinu, odkud byl vymazán až po deseti letech. Zákaz vystupování v médiích mu však paradoxně spíš pomohl; v podstatě z nouze začal hrát na amerických univerzitách, neboť značná část vysokoškolské mládeže jeho postojům rozuměla a byla mu ochotna zaplatit cestu, případně i honorář. Zkušený folkař a folklorista studenty na oplátku seznamoval s lidovými písněmi jejich země a mimoděk tak připravoval půdu pro americký folkový revival, k němuž došlo na přelomu padesátých a šedesátých let.
Představme si Seegera, jak sedí v letadle směr Oberlin, když vtom pro něco sáhne do kapsy a nahmatá jakýsi papír. Zamyšleně ho rozloží a čte: „Kde jsou ty květiny? Dívky je zutrhaly. Kde jsou ty dívky? Našly si manžely. Kde jsou ti muži? Všichni jsou v armádě.“ Nic víc, nic míň. Jen pár vět, které si bůhvíkdy opsal z Šolochovova eposu, tak jako to dělával s každým zajímavým textem či nápěvem, na nějž při svých cestách krajinami – 02_where_have_2ať už skutečnými, či literárními – narazil. Takřka současně mu naskočila fráze „long time passing“ („uplynulo hodně vody“), kterou si kdysi uložil do paměti pro její krásnou zvukomalebnost. I začal přemýšlet, zda by se tyto dva zdánlivě nesourodé útržky nedaly spojit v celek. Domyslet poslední dílky skládačky – verš „long time ago“ („dávno, dávno tomu“) a závěrečný povzdech „when will they ever learn?“ („kdy se jen poučí?“) – prý už potom bylo otázkou několika minut.
Zároveň s textem začala Petea Seegera napadat i hudba. Původně si neuvědomil, že vlastně přejímá melodickou a rytmickou stavbu irsko-americké lidovky Drill, Ye Tarriers, Drill. A kdyby nás na to sám neupozornil, neuvědomili bychom si to asi ani my, kteří tuto pracovní píseň známe v podání skupiny Spirituál kvintet jako Ryl, jen celej den ryl. Vskutku, je s podivem, jak dobře posloužil hrubozrnný popěvek železničních dělníků subtilní baladě o nesmyslnosti války. Za slabší čtvrthodinku měl Seeger hotový základ nové písničky – přesněji řečeno první tři sloky. Ještě toho večera je přednesl na pódiu a zkusil je i zazpívat.

UBI SUNT

Řečnickým otázkám, na nichž text stojí, se říká „ubi sunt“. „Ubi sunt qui ante nos in mundo fuere?“ („Kde jsou ti, kdo byli na světě před námi?“ zpívá se kupříkladu ve studentské hymně Gaudeamus igitur. Ukolébavka, jež doléhá k znavenému sluchu hrdiny Šolochovova románu Grigorije Melechova, používá stejný trik, přestože její kořeny nesahají do starého Říma, ale na Ukrajinu do údolí řeky Don, obývaného svobodomyslnými kozáky. A možná ani tam ne – Jaroslav Císař ve své knížce Cesty za hity, kde se písničkou Where Have All The Flowers Gone? rovněž zabývá, správně podotýká, že podobná říkanka patří i do českého folklóru. Jaká? Nu přece ta o domečku, ve kterém je stoleček, a která končí lakonickými slovy: „Kde je ta voda? Voli ji vypili. Kde jsou ti voli? Páni je snědli. 02_where_have_3Kde jsou ti páni? Na hřbitově zakopáni.“ Nějaký čas se Pete Seeger pokoušel vypátrat ukrajinský originál a přemýšlel, jak s torzem naložit. Když zjistil, že původní slova nikde nesežene, uvažoval, že by sloky zakomponoval do nějaké jiné skladby. Pak přišel na jednodušší řešení: spolu s dalšími útržky lidových nápěvů je zařadil do písňové směsi, zvěčněné na desce The Rainbow Quest z července 1960. Na koncertech však své zhudebněné otázky brzy zpívat přestal. Myslel si zkrátka, že nikoho nezajímají.
Jak velice se mýlil, mu dokázala už v následujícím roce skupina Kingston Trio, která se nedlouho předtím proslavila hitem Tom Dooley a nyní hodlala svůj úspěch zopakovat nahrávkou Seegerovy balady. Vtip je v tom, že nevěděla, že jde o jeho výtvor. Písničku slýchala od kolegů z folkového hnutí, považovala ji za dílo lidové tvořivosti a jako takovou si ji po trubadúrském způsobu přivlastnila. Teprve když Seeger své známé z Kingston Tria upozornil, jak se věci mají, začali ho uvádět coby autora.
To už ale skladba vlastně měla oficiální autory dva. V roce 1960 k ní totiž přibyly další dvě sloky, které vymyslel folklorista Joe Hickerson. Právě on nechal vojáky v textu zemřít a jejich hroby zasypat květinami. Hickerson studoval etnomuzikologii na Indianské univerzitě a byl přítomen Seegerově koncertu v Oberlinu, kde měla balada premiéru. O rok později organizoval sborové zpívání na letním táboře ve Woodlandu (takovéto tábory hrály v průběhu folkového revivalu stejně důležitou roli jako koncertování ve vysokoškolských aulách) a popěvek o květinách a dívkách se mu k procvičování vícehlasů náramně hodil. Aby však bylo co zpívat, musel Seegerův text rozšířit, ba co víc, geniálně ho zacyklil. „A kde jsou ty květiny…“ zakončil svou verzi chytrou smyčkou, díky níž se vrátil zase na začátek.

ODBOČKA NA OSTROVY

V roce 1963 se stal Hickerson zaměstnancem Archivu lidové písně (později přejmenovaného na Archiv lidové kultury) při Kongresové knihovně ve Washingtonu a roku 1974 byl jmenován jeho ředitelem. Tento první oficiální depozitář amerického folkloru založil ve třicátých letech 20. století Robert Winslow Gordon, jenž také osobně posbíral stovky lidových písniček, které zaznamenával přímo v terénu na fonografi cké válečky. Ke Gordonovým úlovkům patří i spirituál Kumbaya, u nás známý hned ze dvou verzí: Kumbaya (Spirituál kvintet, text Ivo Fischer) a Himaláj (Waldemar Matuška, text Michael Prostějovský). Gordon ho nahrál v květnu 1936, ale první zmínky o něm pocházejí z dvacátých let. Tehdy byl objeven Společností pro záchranu spirituálů na ostrovech Sea Islands, ležících u pobřeží států Jižní Karolína a Georgia.
Oblast „Mořských ostrovů“ je pozoruhodná tím, že se v ní díky její izolovanosti zachovaly zcela jedinečné prvky afroamerického folkloru. Lid Gullah, jenž ostrovy obývá, odvozuje svůj původ od černošských otroků, kteří byli dopravováni ze západního pobřeží Afriky na zdejší rýžové plantáže. Jeho řeč je tudíž originální směsí alžbětinské angličtiny a afrických nářečí. Díky ní se z anglického „come by here“ (což se dá opsat slovy žalmu „přijdi, Pane, k nám“) stalo tajemné slovo „kumbaya“.
Když pak misionáři písničku vzali s sebou do africké Angoly, kde se záhy ujala, pořádně tím folkloristům popletli hlavu. V Americe se na ni mezitím zapomnělo, zato v Angole byla po čase „znovuobjevena“ coby příklad pravé africké hudby! Podobně badatele zmátl i známý spirituál Michael, Row The Boat Ashore (Michaeli, veď člun ke břehu), o němž se nakonec také s překvapením zjistilo, že pochází ze Sea Islands, konkrétně z ostrova sv. Heleny. A my se dostáváme k pointě naší odbočky: na úsvitu amerického folkového revivalu totiž skladbu Kumbaya uvedl ve všeobecnou známost právě Joe Hickerson, jenž vedle svého povolání hudebního archiváře veřejně vystupoval jako folkový zpěvák s kytarou. Přes něj se také dostala do repertoáru Peta Seegera, který ji definitivně proslavil, stejně jako zmíněný spirituál Michael, Row The Boat Ashore.

JUDITA A MARLENE

Vraťme se ale k baladě inspirované Tichým Donem, epickým líčením osudů donských kozáků za první světové války, Velké říjnové revoluce a ruské občanské války, kterou její autor, sovětský spisovatel Michail Šolochov, uveřejňoval postupně v letech 1928 až 1941 (spekulace, že knihu ve skutečnosti nenapsal, byly po druhé světové válce vyvráceny odbornou analýzou dochovaných rukopisů). Pete Seeger vzal písničku na milost, až když vyšla nahrávka Kingston Tria a několik dobrých přátel ho ujistilo, že jde o jeden z jeho nezdařilejších výtvorů. (Popravdě, o moc víc jich na kontě neměl, vlastně jen hit If I Had A Hammer, u nás známý pod názvem Kladivo, který složil se svým kolegou z Weavers Leem Hayesem.)
Zásadní obrat nastal v roce 1962, kdy skladbu – jejíž ofi ciální název nemohl znít jinak než Where Have All The Flowers Gone? (Kam se poděly všechny ty květiny?) – přednesla na dobročinném koncertě pro UNICEF v pařížské Olympii legendární fi lmová diva Marlene Dietrichová. Zpívala francouzsky (Qui peut dire ou vont les fleurs?), ale na desku ji nahrála v angličtině a němčině. Německý překlad s názvem Sag mir, wo die Blumen sind pořídil scenárista a textař Max Colpet, mnichovský usedlík s americkým občanstvím, jenž se přátelil s hereččiným režisérem Billym Wilderem a onoho památného večera seděl v hledišti Olympie. Ve své verzi, o které sám Seeger prohlásil, že se vyrovná originálu, se Colpet mimo jiné inspiroval poezií goethovského básníka Johanna Georga Jacobiho.
Netrvalo dlouho a nakažlivá melodie zdomácněla i v Čechách. Roku 1964 spatřila světlo světa nahrávka zpěvačky Judity Čeřovské s textem Jiřiny Fikejzové, která pro původní slogan našla kongeniální obdobu v názvu Řekni, kde ty kytky jsou. Postupem let se s touto bezmála zlidovělou verzí popasovaly ještě další tři grácie tuzemské pop music – Marie Rottrová, Helena Vondráčková a Marta Kubišová. V Americe si písničku vzala za svou Joan Baezová, existuje však i folkrocková varianta Johnnyho Riverse a rhythm’n’bluesová od skupiny Earth, Wind & Fire. Do rusky mluvících zemí se prastará ukrajinská ukolébavka vrátila v roce 1998, kdy se jí zhostil frontman kapely Megapolis Oleg Nesterov.

SEN JDE KOLEM OKNA

A propos, víte, že existuje ještě jedna ukrajinská uspávanka, z níž se stal v Americe hit a kterou si dodnes notuje celý svět? Nejspíš vás překvapí, že se jedná o nejznámější skladbu George Gershwina Summertime, jež byla původně 02_where_have_4součástí černošské opery Porgy And Bess z roku 1935. (Tuzemská premiéra tohoto díla se uskutečnila 25. června 1968 v Janáčkově divadle v Brně, ale pražští diváci se s ním seznámili už v padesátých letech, kdy zde hostovala newyorská Everyman Opera Company. Zároveň se uchytila česká verze písně Summertime z pera Jana Wericha – Letní ukolébavka v podání Laďky Kozderkové.) Gershwin na opeře začal pracovat po přečtení novely Porgy s jejím autorem DuBose Heywardem, spisovatelem a básníkem z aristokratického Jihu. Kromě textů svého bratra a stálého spolupracovníka Iry Gershwina skládal převážně na Heywardovy verše (Irou upravené), a tak vznikl i text k Summertime. S hudbou se to však mělo trochu jinak.
5. října 1921 (o pět let dříve, než četl Heywardovu knihu) se George Gershwin zašel podívat do newyorské Carnegie Hall na koncert Ukrajinského národního sboru, jenž pod vedením dirigenta, aranžéra a etnografa Oleksandra Košyce šířil na svém veleúspěšném turné slávu ukrajinské hudby po celé Evropě i USA. Na programu byla ten večer jednak koleda Ščedryk, jež se později proslaví s anglickým textem pracovníka rádia NBC ukrajinského původu Petera Wilhouského coby Carol Of The Bells, a zadruhé ukolébavka Oj chodit son, kolo vikon (Sen jde kolem okna). Mladý skladatel si uhrančivou mollovou melodii dobře zapamatoval, a když pak v roce 1934 začal komponovat první árie pro svou operu, stačilo ten působivý motiv vylovit z hloubky podvědomí.
Fakt, že ve chvíli, kdy potřeboval stvořit umělý spirituál, sáhl po ukrajinském lidovém motivu, by mohl být odrazovým můstkem velmi zajímavé muzikologické práce. My se však spokojíme s konstatováním, že identičnost písní Oj chodit son, kolo vikon a Summertime dostatečně prokázala ukrajinsko-kanadská skladatelka a zpěvačka Alexis Kochanová na albu Paris To Kyiv z roku 2005, kde v závěru své verze „Snu“ s trochou nadsázky ocitovala Gershwinovo aranžmá. Text uspávanky je mimochodem velmi krásný: „Sen jde kolem okna a spánek podél plotu. Sen se ptá spánku: ,Kde dnes přespíme?‘ ,Tam, kde mají teplo a malé dítě, tam půjdem a budem dítě kolébat. Tam budem spát a děcko kolébat: Spi, spi, můj sokolíku, spi, spi, má holubičko.‘“
Eduard Bass kdysi napsal: „Putování písní je jako cesty hada na skále, ryby ve vodě a ptáka v povětří.“ A proto jsme se mohli od Tichého Donu dostat přes Peta Seegera k Summertime a cestou si ještě odskočit na Sea Islands u pobřeží Jižní Karolíny. Ostatně, zkuste si tipnout, jakým nářečím hovoří postavy Gershwinovy černošské opery. No ano, samozřejmě. Autor předlohy DuBose Heyward žil v Charlestonu, jednom z center Jižní Karolíny, a tak i hrdinové jeho novely mluví kreolským nářečím lidu Gullah.

Foto archiv

WHERE HAVE ALL THE FLOWERS GONE?

Where have all the flowers gone?
Long time passing
Where have all the flowers gone?
Long time ago
Where have all the flowers gone?
The girls have picked them every one
Oh, when will you ever learn?
Oh, when will you ever learn?

Where have all the young girls gone?
Long time passing
Where have all the young girls gone?
Long time ago
Where have all the young girls gone?
They’ve taken husbands, ev’ry one
Oh, when will you ever learn?
Oh, when will you ever learn?

Where have all the young men gone?
Long time passing
Where have all the young men gone?
Long time ago
Where have all the young men gone?
They’re all in uniform
Oh, when will we ever learn?
Oh, when will we ever learn?

Where have all the soldiers gone?
Long time passing
Where have all the soldiers gone?
Long time ago
Where have all the soldiers gone?
They’ve gone to graveyards, every one
Oh, when will they ever learn?
Oh, when will they ever learn?

Where have all the graveyards gone?
Long time passing
Where have all the graveyards gone?
Long time ago
Where have all the graveyards gone?
They’re covered with fl owers, every one
Oh, when will they ever learn?
Oh, when will they ever learn?

Where have all the flowers gone?
Long time passing
Where have all the flowers gone?
Long time ago
Where have all the flowers gone?
The girls have picked them every one
Oh, when will you ever learn?
Oh, when will you ever learn?

KAM SE PODĚLY VŠECHNY TY KVĚTINY?

Kam se poděly všechny ty květiny?
Uplynulo hodně vody…
Kam se poděly všechny ty květiny?
Dávno, dávno tomu…
Kam se poděly všechny ty květiny?
Dívky je zutrhaly.
Kdy se jen poučíte,
kdy se jen poučíte?

Kam se poděly všechny ty mladé dívky?
Uplynulo hodně vody…
Kam se poděly všechny ty mladé dívky?
Dávno, dávno tomu…
Kam se poděly všechny ty mladé dívky?
Každá si našla manžela.
Kdy se jen poučíte,
kdy se jen poučíte?

Kam se poděli všichni ti mladí muži?
Uplynulo hodně vody…
Kam se poděli všichni ti mladí muži?
Dávno, dávno tomu…
Kam se poděli všichni ti mladí muži?
Každý z nich oblékl uniformu.
Kdy se jen poučíme,
kdy se jen poučíme?

Kam se poděli všichni ti vojáci?
Uplynulo hodně vody…
Kam se poděli všichni ti vojáci?
Dávno, dávno tomu…
Kam se poděli všichni ti vojáci?
Každého teď kryje zem.
Kdy se jen poučí,
kdy se jen poučí?

Kam se poděly všechny ty hřbitovy?
Uplynulo hodně vody…
Kam se poděly všechny ty hřbitovy?
Dávno, dávno tomu…
Kam se poděly všechny ty hřbitovy?
Každý z nich pokrývají květiny.
Kdy se jen poučí,
kdy se jen poučí?

Kam se poděly všechny ty květiny?
Uplynulo hodně vody…
Kam se poděly všechny ty květiny?
Dávno, dávno tomu…
Kam se poděly všechny ty květiny?
Dívky je zutrhaly.
Kdy se jen poučíte,
kdy se jen poučíte?

Přidat komentář

2 komentáře u „Where Have All The Flowers Gone?

  1. Dobrý den, díky za reakci. Není to tak, za války zpívala jiné songy, tento měl v jejím podání premiéru v roce 1962 v Olympii. Píšu o tom v článku i v knížce Příběhy písní II. Na wikipedii najdete totéž:

    Marlene Dietrich performed this song in English, French and German. The song was first performed in French (as „Qui peut dire où vont les fleurs?“) by Marlene in 1962 at a UNICEF concert. She also recorded the song in English and in German, the latter titled „Sag‘ mir, wo die Blumen sind“, with lyrics translated by Max Colpet. She performed the German version on a tour of Israel, where she was warmly received; she was the first person to break the taboo of using German publicly in Israel since WWII.

  2. Dobrý den, asi bude znít můj dot hloupě ale zeptám se. Proč se všude píseň Where Have All The Flowers Goneaz, uvádí jako píseň kterou Marlen zpívala vojákům za druhé světové války? Děkuji