Pověrčivost není zas tak úplně špatná věc, která vás v životě může potkat, a kdo při sebemenší zmínce o slibovaném novém albu průkopníků zambijského zamrocku v obavách, jak to po čtyřiceti letech dopadne, raději vždycky zaklepal na dřevo, dobře udělal. Je opravdu skvělé: nadupané garážovým rockem, psychedelií, afrofunkem, zbustrovanými kytarami, kvílejícími varhanami a čerstvě ozvěnou dubu a s hostující raperkou Sampou the Great ve strhující skladbě Avalanche of Love, jinak vrcholu alba, dokonce hip hopu. I ona do příběhu znovuobjevení zamrocku, autentické hudby hrané v 70. letech pouze v Zambii, zásadně přispěla (viz UNI 3/23), a když si tak trochu zaspekulujeme, kdo ví, jestli nestojí za genderovou inovací kdysi výhradně mužské kapely, spoléhající se nyní také na soulové hlasy zpěvaček Theresy Ng’ambi a Hanny Tembo. Lahůdkově třeba v blacksabbatovské Waile.
Sedmdesátiletý zpěvák Emmanuel „Jagari“ Chanda, jediný přeživší kapely zkosené AIDS, pro comeback zvolil heslo: nostalgicky se neohlížet. Zbořil přitom ustálený dojem, že bílí Evropané „neumějí“ pořádně zahrát africké rytmy. Kus pravdy na tom je, mladí muzikanti ze Švýcarska, Holandska, Německa a Bulharska ze sebe ale sympaticky žádné Afričany nedělají. Jagarimu v autorských skladbách pomohli dosáhnout toho, že dnešní WITCH znějí – přestože vám to může přijít jako skoro nemožné – snad triumfálněji než předtím. Jistě, posloucháme retro album, na přání labelu natočené v Lusace v tom samé analogovém studiu, kde vznikly nejslavnější skladby skupiny, a dokonce s původním zvukařem, jenomže rozdíl je v tom, že WITCH už dnes nemusí nikoho tak úporně napodobovat a oproti minulosti jsou v kontaktu se světem. Jejich lehce inovativní vzkříšení zamrocku do verze 0.2 má navíc budoucnost. K naplnění výzvy z názvu WITCH (We Intend To Cause Havoc) sice zřejmě nedojde, starý pán Jagari si s poselstvím lásky překonávající xenofobii, homofobii, antisemitismus a sexismus přesto věří.