Tahle na první poslech nenápadná věc vznikla během loňského vynuceného karanténního období v Anglii. Klavírista Jackson Hogarth a bubeník Jake Plester-Coyne (hraje i kytary, basu a zpívá) byli po prvotních nápadech odtrženi každý na jiné straně univerzitního kampusu a hudební projekt, původně zamýšlený jako hříčka či studie na pár týdnů, se protáhl na celý rok. A z muzikantské hravosti je album. Oba měli v samotě svého pokoji své nástroje, svou hlavu, své rozvržení času pro invence a zažití/ořezání zbytečně nebezpečného instrumentálního rozletu. A hlavně měli nezbytný antilockdownový komunikační prostředek – počítač. Od loňského března tak postupně vymýšleli, přeposílali si po netu a cizelovali hudební nápady, původně prý velmi rozvitých mnohaminutových skladeb, do těchto finálních, minimalisticky krátkých písní, které nádherně formované vlastně vrátili k počátku, k tomu, jak asi zněly prvotní nápady-hříčky.
Lehce mi to připomnělo klavírní nahrávky Geoffa Smithe. Hogharthovy skladby/písně, jichž je na tomto debutu výlučným autorem, jsou ale jinak vystavěné, možná s podobným harmonickým vlněním, ale nikoli na tak bigotních minimalistických základech. To jen na několika místech, třeba v úvodní Lifeʼs 925, s pozvolna vrstvící se Hogarthovou klavírní hrou. V jazzy dramatu s polyrytmikou a mistrovským operním vokálem Elysie Moncur-Byrne coby nenápadného nástroje přimíchaného do průjezdu vlaku (Gateway Express) zvíme, že jedeme po unikátních kolejích. A další Just a Lonely Songwriter je skoro obyčejná swingující písnička. Obyčejná by byla, nebýt vynikající stavby a hlavně aranží, kam Plestera napadlo využít jinogenerační umění svého strýčka saxofonisty a flétnisty Martina Grice (z italské avant legendy Delirium). I´m Not Stalking je nervně urychlený valčík jak z goth-hororu s úlisně lhavou deklamací „…tě fakt nesleduju…“. Celé to je nečekaně pojatá nostalgie starých časů, snících i roztančených v kabaretní But in the End závěrem.