Yiddish Glory: Mezi gulagem a holocaustem

Nestává se často, že by výsledky akademických studií pronikly na festivalová podia. Přesně to se podařilo projektu Yiddish Glory, který čerpá z archivů židovského ukrajinského etnomuzikologa Moiseie Beregovského. Jenže Stalin po válce poslal Beregovského na pět let do gulagu, a jeho transkripce z této éry byly až donedávna považovány za ztracené či zničené. Jejich zázračné znovunalezení i vznik alba Yiddish Glory, nominovaného na Grammy, popisuje Jiří Moravčík v UNI 4/2018. Iniciátorkou projektu je v Moskvě narozená, v Oxfordu vystudovaná a na University of Toronto přednášející Anna Shternshis, album produkoval její manžel Daniel Rosenberg. Letos se oběma podařilo naplánovat turné, jehož součástí byly koncerty na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou a na rakouském festivalu Glatt und Verkehrt. Mezinárodní kapela působila jako směs různorodých postav pečlivě namíchaná pro film o židovských muzikantech všech možných žánrů. Nešlo však o záměr, jednalo se o výběr čistě přirozený, s akordeonistou z Moldávie, zpěvačkou z Lotyšska, cellistkou z New Yorku a se členy romské skupiny Loyko z Ruska. Anna Shternshis i Daniel Rosenberg koncert pečlivě sledují ze zákulisí, Anna každou píseň uvede od řečnického pultu a přitom si drží bezpečný odstup od univerzitní rutiny. Následující rozhovor s ní vznikl na festivalu Glatt und Verkehrt v Kremži.

 

 

Teď přednášíte jako profesorka na univerzitě v Torontu. Co bylo předtím?

Narodila jsem se v Moskvě, a když jsem roku 1991 začala studovat na univerzitě, byl to první rok, kdy po pádu Sovětského svazu povolili židovská studia. Takže jsem si vybrala jidiš, hebrejštinu, židovskou historii, a pak jsem pokračovala v doktorandském studiu na univerzitě v Oxfordu. Roku 2001 jsem dostala místo na univerzitě v Torontu.

Sbírat poznatky na tomto poli není lehké, řadu stop pohřbily pogromy, holocaust, i Stalinovovy gulagy. Dělala jste průzkum v terénu? Nahrávala písně na ukrajinském venkově?

Specializuji se na éru 20. a 30. let, což je především Stalinovo období, moje první kniha byla o jidiš písních této éry. Studovala jsem dokumenty, mluvila s lidmi, zkoumala orální historii sovětských Židů, kteří se tehdy narodili. Specifické ale je, že písně z té éry přežily jen v archivech, ne v paměti příslušné generace.

S pamětníky jste tedy mluvila v Rusku, na Sibiři?

Ne, protože většina sovětských Židů odešla do emigrace, dnes žijí v USA, Kanadě, Německu, jen málo z nich zůstalo v Rusku. Hledala jsem i mezi těmi, kdo se narodili na Ukrajině, v Bělorusku.

Daniel Rosenberg o vás mluví jako o „Indiana Jonesovi kultury jidiš“. Jaký k tomu má důvod?

Dle mého je to zavádějící. Když jsme začali bádat v archivech v Kyjevě, bylo to skutečně jako objevit hluboko pohřbený poklad, o němž se všichni domnívali, že se dávno ztratil. Nám bylo jasné, jak jsou ty dokumenty důležité, a tak vznikl slogan s Indiana Jonesem. Jenže ve skutečnosti dokumenty našli pracovníci knihovny. Takže já jsem nebyla první, kdo je četl. Na rozdíl od obvyklého postupu, kdy se výsledek otiskne v nějakém vědeckém časopise, jsem chtěla, aby se ty písně dál zpívaly, aby dál žily vlastním životem na veřejnosti, nejen na univerzitě,

 

Jaký typ člověka byl vlastně etnomuzikolog Beregovskij? Spíš suchý vědec anebo vášní posedlý muzikant?

Byl naprosto oddán akademickému bádání, přičemž téma jeho bádání bylo na hony vzdálené tehdejšímu mainstreamu. Ateistická ideologie tehdejšího Sovětského svazu tvrdila, že Židé nejsou nějakou odlišnou skupinou s vlastními rysy, že budou časem asimilováni a že souběžně s tím zmizí antisemitismus. Beregovskij ale tvrdil: Dobře, ale mě stejně zajímá vyjet do všech těch městeček s židovskými komunitami, hledat tam muzikanty mladé a staré a zaznamenávat jejich hudbu jako důležitý artefakt. On šel vždy proti proudu, a přitom netušil, že přijde válka a holocaust, a že ta kultura bude vymazána z povrchu země. Přesto chtěl její tehdejší podobu zachytit.

Jeho vnučky mi říkaly, že když se roku 1956 se vrátil z gulagu, tak už nenastoupil do Akademie, ale přesto strávil posledních pět let života tříděním svých archivů. Věděl, že už se mu žádný další výzkum nepodaří.

Byl tedy něco jako ukrajinský Alan Lomax? Ten taky sledoval subkulturu, i když černošskou.

Byl to člověk, který šel proti zvyklostem, a který vytvořil zcela unikátní archiv. Nikdy přitom nezískal uznání. Zemřel zcela neznámý, na rozdíl od Lomaxe byl spíš tichá voda. Jeho význam oceňujeme až dnes, víc než půl století po jeho smrti. Odvedl velký kus mravenčí práce, díky níž vznikl náš projekt.

Zaznamenával jen na papír, anebo existují i nahrávky?

Zapisoval texty, občas náznaky melodie. Slyšela jsem, že pořídil i nahrávky, jsou prý z doby války. Ale nikdo neví, jestli se dochovaly.

Podařilo se vám prý najít i záznamy z brutálních výslechů, které probíhaly půl roku, než Beregovského poslali do Gulagu. Jak jste je objevila?

Po pádu Sovětského svazu Ukrajina otevřela své archivy, jsou obecně přístupné. Pokud se objevila nějaká překážka, plynula z nezájmu těch, kdo archivy spravují. Ten dokáže zabít i ty nejcennější historické poklady.

 

Co jste z nich vyčetla? Snažili se ho dotlačit k nějakému přiznání, jak to bylo obvyklé v politických procesech?

Všechny výslechy probíhaly v noci, od půlnoci do dvou tří do rána. Vždy se ptali na stejné věci: kdo jsou vaši přátelé? Hledali domnělé židovské aktivisty, špiony. On nikoho neoznačil jménem. Jedna okolnost mi přišla zajímavá. Sbírat židovskou kulturu za Stalina bylo už samo o sobě závažné obvinění. Když chtěl Beregovskij roku 1947 publikovat knihu ze svými transkripcemi, sovětský vydavatel ji odmítl vydat. Ne z ideologických důvodů. Tvrdili, že umělecká úroveň písní je tak nízká, že pokud by to vydali, bylo by to stejné jako říct, že ti, kdo písně zpívají, jsou hlupáci bez talentu. Musíme to chápat v dobovém kontextu – byl to počátek éry státem podporovaného vyumělkovaného folkloru. Beregovskij odjel do Moskvy, aby požádal o pomoc Icika Fefera, což byl nejslavnější jidiš básník, a Solomona Michoelse, ředitele Moskevského jidiš divadla. Oba byli důležitými členy Židovského antifašistického výboru. Fefer knihu nabídl svému kolegovi, který vedl další nakladatelství, ale rok na to byl na pokyn Stalina zatčen, a roku 1952 zastřelen. Právě díky kontaktům s ním byl Beregovskij zatčen, i když se s ním stýkal, jen aby dosáhl vydání své knihy.

Do kterého gulagu ho poslali?

K severnímu polárnímu kruhu, tam strávil pět a půl roku. V gulagu vedl pěvecký vězeňský sbor, dokonce s ním zvítězil v nějakých soutěžích. V gulagu byli i další jidiš autoři, třeba básník z Běloruska, ale Bergovskij v gulagu nepokračoval v tradicích jidiš, jeho sbor zpíval ruské písně.

Nezní to jako analogie k Terezínu, kde byla aktivní řada skladatelů a herců?

Do jisté míry, Terezín je třeba známý díky operám, které tam vznikly, například Brundibár, a je trochu paradoxní, jak tyto pozitivní vzpomínky překryly tu hrozivou minulost násilí a vraždění.

Když člověk čte písňové texty z alba Yiddish Glory, překvapí ho humor, vznikající i v nejkrutějších podmínkách. Je to v židovské historii běžné?

Humor není v tomto kontextu nečekaný, protože v éře Sovětského svazu byl humor tolerován, v podobě jako ho prezentovaly oficiální časopisy typu Krokodil. Tedy smát se tomu, čemu je dovoleno smát se: Hitler, fašismus. Což je rozdíl oproti Terezínu. Tam najdete i jiný humor. Terezínští autoři dokázali sestoupit z piedestalu a smát se sami sobě. V Sovětském svazu by to ale považovali za antisocialistické a tedy ilegální. I kdyby se v těch písních něco takového objevilo, Beregovskij by se neodvážil to publikovat, a tudíž se to nedochovalo.

Když se zabýváte hudbou Ukrajiny, neplánujete něco ve spojení s Gogol Bordello a jejich vedoucím Eugenem Hutzem?

Žádné plány nemáme. Ale napojení na Ukrajinu je zajímavé. V těch písních se poprvé stalo, že Židé tam žijící říkají té zemi Ukrajina, což můžeme brát jako známku identifikace. Žili tam po staletí, ale nikdy tu zemi nenazvali jménem. Další kuriozitou je, že v archivech nenajdete ani zmínku o kolaboraci Ukrajinců s německou armádou. V letech 1941–42, tedy na počátku vpádu Němců, zpívali Židé, jak Ukrajinci stáli na jejich straně, ale roku 1943 tohle téma zcela zmizelo. Písně zřejmě existovaly, ale nebyly politicky korektní a archivovat je by narazilo na cenzuru.

V jednom dřívějším interview jste se zmínila, že navzdory snaze Beregovského cenzurovat v písních nacionalistické prvky byl roku 1949 jeho institut zavřen a jeho archivy zabaveny. Šlo tedy na jeho straně o nějakou autocenzuru diktovanou pudem sebezáchovy, jak to známe z jiných zemí sovětského bloku?

Samozřejmě, autocenzura byla nutná k tomu, aby člověk v Sovětském svazu přežil. Fungovala v celém tom řetězci, jehož byl Beregovskij jedním článkem. Začněme u venkovského zpěváka, který si říkal: Co mám zazpívat tomuhle člověku, který je nejspíš vládním úředníkem? Tuhle bezkonfliktní píseň, anebo jinou, která mě může přivést do maléru? Dalším článkem je člověk, který pořizuje záznam: Mám to zapsat na papír a uchovat, anebo radši ne? Následujícím článkem je pak sběratel-autor sborníku osobně, tedy Beregovskij: Mám to zařadit do sbírky, anebo je to příliš riskantní a mohlo by to poškodit osud knihy? Před vydáním pošle nakladatel knihu na cenzuru, a to je ten čtvrtý článek. Výsledkem pak je materiál, který se dochoval pro další zkoumání.

Co dál? Není to jen začátek cesty? Co bude následovat?

Koncertní program má jen sedmnáct písní, ale jsou jich stovky. Chci natočit další, chci najít příběhy lidí, kteří je zpívali, chci podrobněji prozkoumat poslední léta života Beregovského. Pracuju na dokumentárním filmu, jsem univerzitní profesorka, takže o tom vyučuji.

Další klíčovou postavou projektu Yiddish Glory je zpěvák, aranžér i skladatel Psoy Korolenko. Na pódiu působil jako filmový Šumař, který na festivalové podium právě slezl ze střechy. V jedné osobě spojuje bohémského umělce i akademicky fundovaného znalce. Zpěvák a písničkář Daniel Kahn o něm tvrdí: „Psoy je excentrický vzdělanec, trochu jako Slavoj Žižek, ale navíc zpívá a skládá. Nikdo se mu nevyrovná, ani muzikanti z Gogol Bordello. Pokud jsou oni švindlšílenci, Korolenko je autentický, a vše, co dělá je podloženo hlubokými znalostmi.“ Rozhovor s ním vznikl na festivalu Folkové prázdniny.

 

Znalci tvrdí, že archaické křestní jméno Psoy v Rusku nikdo nepoužil po staletí, díky poněkud urážlivé spojitosti se slovem pes, pjos. Předpokládám tedy, že je za vaším jménem nějaký příběh?

Souvisí s tím, že nejsem jen muzikant, ale mám i akademickou profesi, zaměřenou na literaturu pozdního 19. století v Rusku. Umělecké jméno, Korolenko, jsem si vybral podle důležitého ruského spisovatele. Vladimir Korolenko byl mimo jiné známý svým zájmem o menšiny, především ty utlačované. Chudí a bezdomovci, vagabundi, sektáři, invalidé, etnické menšiny, Rusové žijící mimo ruskojazyčné zóny v imperiálním Rusku asimilovaní s lokálním etnikem, třeba v Jakutii. A také Rusové žijící v exilu v USA. On byl jedním z prvních ruských bojovníků za lidská práva. To vše jsou témata dnes aktuální. Počátkem 20. století se postavil na stranu Menahema Mendela Beilise, který byl obviněn jako Žid z rituální vraždy. Proces měl mezinárodní odezvu a Beilis jej vyhrál, já o tom psal diplomovou práci na Moskevské univerzitě. Díky tomu jsem si přečetl i Korolenkovy deníky plné humoru, v nichž komentuje křestní jména členů rodiny, kteří je dostávali podle dní v kalendáři. Ne, že by byli nějak extra pobožní, to naopak nebyli. Dostávali tedy kuriozní a archaická jména z křesťanského kalendáře jako třeba Galaktion. Takže Vladimir Korolenko vtipkoval, co kdyby se narodil na den svatého Psoje. Takový svatý skutečně je, jedná se o starověké koptské jméno, Psoj Egipetskij, svátek má 22. srpna. To mě upoutalo. Kdybych byl rocková kapela, to jméno bych bral. Často se to jméno objevuje v komediích, protože je komické, pro jeho spřízněnost s ruským slovem pjos, což je archaické označení pro psa. Mně se líbí ta mnohoznačnost.

Vy žijete souběžně v Moskvě a v USA. Kdy jste tam poprvé vyjel?

Roku 1999, jako akademik, byla to součást vzdělávacího programu. Přitom jsem potkal spoustu muzikantů. Zajímavé ale je, že do americké klezmer komunity jsem pronikl už v Rusku, protože v 90. letech jezdila řada těch velkých postav amerického klezmer revivalu do Ruska. A do Prahy jsem poprvé přijel také roku 1999, nejprve jsem hrál s partou známých v Paříži, pak jsme společně vyrazili do Prahy. Tehdy se mě ptali: Ty fakt chceš, aby ti říkali Korolenko? To působí jako gastarabeiter z Ukrajiny, a já trval na svém. V hledišti bylo tak šest lidí, ale získal jsem krásnou vzpomínku na Prahu. Zamiloval jsem si to město, a teď nedávno jsem u vás měl po dvaceti letech další koncert, před trochu větším publikem, převládala ruská komunita. V Praze žijí lidé, kteří mě ovlivnili, jako Viktor Pivovarov. Koncert byl emocionálně silný, všichni jsme k sobě měli blízko, trochu jako na domácích koncertech v sovětském undergroundu v 70. letech.

Newyorská skupina The Fugs, průkopníci hudebního anarchismu, hráli v 60. letech skladbu Nothing, která je založena na staré jidiš písni. Nehrajete ji také?

Já mám svoji verzi, jmenuje se Pusta, což znamená prázdnota, marnost. Moje verze je víc politická, a též je součástí našeho společného projektu s Danielem Kahnem, The Unternationale, což je inspirováno Internacionálou.

Jak dělíte čas mezi vašimi dvěma bydlišti?

Hodně cestuju i mimo Rusko, hlavně bydlím v USA, ale v Rusku mám několik běžících projektů, tak hodně času trávím i tam. S jedním z těch projektů, Defesa, tnatáčím v Moskvě živé album ve studiu. Jsou to ruské coververze brazilských kultovních psychedelických nahrávek ze 60. let, umělci jako Os Mutantes nebo Tom Zé, vše z období zvaného Tropicália. Já v tom zpívám.

To působí hodně obskurně, kolik lidí na to v Moskvě přijde?

Na té studiové live nahrávce to bude jen pár desítek posluchačů, ale až to vyjde, zasáhneme mnohem širší publikum. V Brazílii o nás vědí, Tom Zé ten projekt už komentoval. Navíc, není to relevantní jen jako brazilské téma, funguje to i v mezinárodním kontextu. Tropicália byla brazilská reakce na světové dění, a podobně jsme to prožívali v Rusku.

 

Máte na mysli kapely jako Mašina Vremeni?

Přesně. Když si poslechnete jejich píseň Marionetki, napsal ji vedoucí skupiny Andrej Makarevič, tak zní jako jeden z pilířů brazilské Tropicálie, a sice Caetano Veloso ve skladbě London London, kterou napsal, když ho vojenská junta násilně vystěhovala do Londýna. Je to skoro stejná melodie, nevím, jestli to od něj Makarevič převzal anebo je to náhoda, důležitá je vzájemná spřízněnost obou kulturních proudů. V Brazílii tomu říkali Kulturní kanibalismus, kdy jedna stylová linie požírá druhou. Takže Rusové byli stejně jako Brazilci podobní kulturní kanibalové, proto ten projekt považuji za smysluplný.

Je to tedy jedna z celé série vašich aktivit. Mají dohromady nějakého společného jmenovatele?

Rád pracuji s lidmi z rozdílných zemí. Patří mezi ně Američan žijící v Berlíně Daniel Kahn, o němž jsme mluvili, nebo Polina Shepard z Británie, s ní děláme folk a kabaretní pís v jidiš a rusky, a samozřejmě i Yiddish Glory.

Nejste trochu blíženci s Eugene Hutzem z Gogol Bordello? Neplánujete něco společně?

Setkali jsme se, jeho hudba je mi blízká, ale zatím žádné plány. Třeba k tomu jednou dojde, máme festival orientovaný na ruské kořeny ve státě New York, v Catskills…

… což je kousek od Woodstocku…

Zeměpisně ano, je to festival stylově zaměřený na tři generace, od dětí až po ty nejstarší, jmenuje se Jet Lag, přičemž Lag je míněn i ve smyslu Lágr, s kapelami z Ruska i odjinud a nikoho nevylučujeme. To by byla šance k nějaké spolupráci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *